Mnichovská dohoda nebyla první zradou. Spojenci Československo obětovali už o 13 let dříve
Byl Beneš velezrádce? Už před Mnichovem chtěl Hitlerovi tajně vydat Chebsko, Šluknovsko a Frýdlantsko.
Sladká Francie i hrdý Albion nás obětovaly ještě před Mnichovem. Alespoň to vyplývá z některých historických pramenů. Osud Československa se tak zřejmě začal naplňovat mnohem dříve než na podzim roku 1938. Některé soudobé výklady dějin dokonce popisují události z let 1914–1945 jako jednu více než dvě desetiletí trvající světovou válku. Měli by tedy Češi vnímat „zradu mocností“ či „mnichovský komplex“ jinak?
Čtěte také: Had s končetinami se stal realitou. Podívejte se, jak vynálezce popřel evoluci
Jisté je, že Mnichov 1938 měl svou předehru. Byla jí konference evropských zemí, které se sešly v roce 1925 ve švýcarském Locarnu. Právě tam se definoval vztah Francie, Británie a také Německa k nově vzniklým státům, především Československu a Polsku.
Tyto snahy o částečnou revizi poválečného systému se začaly objevovat již počátkem 20. let minulého století. Konference v Locarnu, jejímž cílem mělo být dosažení odzbrojení všech mocností, se účastnilo Československo, Německo, Velká Británie, Belgie, Polsko, Francie a Itálie. Hlavní smlouva, nazývaná jako Rýnský garanční pakt, obsahovala uznání status quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma. Byly tak stvrzeny mezinárodní záruky německých západních hranic.
Československo a Polsko se však k představě aplikovat podobné řešení i na východních hranicích Německa postavilo odmítavě, protože Němci nebyli ochotni dát stejné záruky. To nakonec dalo prostor Německu pro budoucí nátlak na Československo v otázce připojení Sudet. Dohody z Locarna tak byly prvním krokem k „Mnichovu“ a podle mínění historiků vlastně stvrdily velmocenskou pozici Německa a svými důsledky předurčily další vývoj na kontinentu a vedly až ke druhé světové válce.
Mohlo by vás zajímat: Ať Ukrajina nedopadne jako Československo. Hitlerovi ústupky nestačily, říká Reznikov
Benešova klička
Události, které 13 let po konferenci v Locarnu skutečně vedly ke zničení Československa, mají jednu méně známou souvislost. V tísnivé situaci, vyvolané stupňujícími se nároky sudetských Němců, se prezident Edvard Beneš rozhodl v září 1938 ke kontroverznímu postupu, jak územní ztráty minimalizovat. Prostředníkem Benešova plánu se stal sociálnědemokratický politik Jaromír Nečas, kterého Beneš tajně poslal do Paříže za šéfem socialistů Léonem Blumem.
Nečas měl francouzskou a zároveň i britskou vládu informovat o souhlasu československé politické elity včetně prezidenta Beneše s předáním části území Německu. Mělo jít o 5000–6000 čtverečních kilometrů území především v Chebském, Šluknovském a Frýdlantském výběžku.
Šlo o přísně tajnou akci – pokud by se to dozvěděli obyvatelé Československa, byl by Beneš prohlášen za velezrádce. Odstoupení tří pohraničních výběžků podmiňoval Beneš vystěhováním dvou třetin Němců ze zbytku republiky.
V Londýně se ale už 18. září sešli představitelé Británie a Francie nad posouzením německých požadavků. Výsledkem byl návrh řešení, který vycházel zcela vstříc Hitlerovým požadavkům na odstoupení celých Sudet. Benešova tajná mise tak byla zbytečná.
Alibismus Francie, nechuť Britů
Československo v době před Mnichovem mělo pro udržení své bezpečnosti uzavřeno hned několik smluv. Jednalo se například o Locarnské dohody nebo Malou dohodu, která vznikla ze společných zájmů Československa, Rumunska a Jugoslávie na obranu proti Maďarsku, které bylo nuceno po první světové válce odstoupit značná území.
Největší pozornost však česká diplomacie upírala na strategické spojenectví s Francií. Jenže velmocenský význam Francie se i kvůli vnitrostátním problémům značně snížil a země byla čím dál víc závislá na postoji Velké Británie. Ta do případného sporu Německa s Československem odmítala zasáhnout. V roce 1935 sice Československo podepsalo smlouvu o vzájemné pomoci také se Sovětským svazem, ale ten si podmiňoval aktivní účast Francie.
Československo se tak dostalo do patové situace, kdy jediným skutečným spojencem bylo Rumunsko, se kterým naše země sdílela poměrně malý kus hranice. Při pohledu na mapu rozložení sil po anšlusu Rakouska připomínala mezinárodní situace z pohledu našeho státu velkou krokodýlí tlamu, ve které jsme se ocitli.
Boj, anebo podvolení?
Otázka, zda měli Čechoslováci i přes evidentně nepříznivou mezinárodní situaci a vzhledem k velikosti a možnostem své vlastní armády bojovat a ne se pouze podvolit výsledkům Mnichovské konference, dodnes rozděluje odbornou i laickou veřejnost. Poloha a protáhlý tvar našeho státu byl z hlediska obrany značně nevýhodný. K dobru hrál zase kopcovitý reliéf krajiny na hranicích i připravenost a odhodlání armády. Také byla z velké části dokončena linie opevnění našich hranic a dělostřelectvo se nacházelo na vysoké úrovni. V případě ostatní bojové techniky již nevyznívá srovnání tak příznivě.
Například německé stíhačky Messerschmitt nové generace, které konkurovaly sice odzkoušeným, ale technologicky starým Aviím, by dosáhly ze svých německých základen na jakékoliv místo u nás do 30 minut letu. Odborníci však považují za zásadní skutečnost, že nacistická armáda disponovala v roce 1938 více než čtyřmi miliony vojáků, což je čtyřikrát více, než měli k dispozici Čechoslováci. Dá se předpokládat, že kdyby došlo k válce, nejednalo by se o žádnou bleskovou akci, jak si představoval Hitler, nicméně odpor naší armády by měl životnost maximálně několika týdnů.
Zvolil naději a zklamal národ
Je zřejmé, že prezident Beneš byl v roce 1938 pod obrovským tlakem. Je otázka, jak Benešova rozhodnutí ovlivnila jeho předchozí působení na pozici diplomata. Náš stát se nacházel v patové situaci a nešlo se prakticky spoléhat na žádného zahraničního spojence. Kritici Benešovi ovšem vyčítají, že národní sebeurčení a udržení ideálů svobody je podmíněno obranou vlastního státu, nikoliv nutným vítězstvím. Někdo kdysi trefně poznamenal, že Mnichov byla lepší varianta pro obyčejné lidi, čestná válka by zase prospěla národu. Veškeré naděje však definitivně pohřbila německá okupace Čech, Moravy a Slezska v březnu 1939. Tohle všechno byl ale z globálního kontextu teprve začátek. Nejhorší válečný spor v dějinách lidstva se naplno rozhořel v září 1939.
Zdroj: Encyclopedia Britannica / USHMM / Library of Congress / Dokument Utajené příběhy českých dějin