Co by kdyby: Mohl Hitlerův bitevník Bismarck porazit britské loďstvo?

Z britského úhlu pohledu skoro až epický příběh o potopení královským námořnictvem rozstříleného Bismarcku dostal na konci 80. let a přelomu tisíciletí povážlivé trhliny.

Po dlouhá desetiletí se tradovalo, že chloubu nacistické Kriegsmarine poslaly ke dnu projektily a torpéda vypálené z britských lodí. Bismarck se tedy měl pod hladinu odporoučet děravý jako řešeto. Jenže když jej v roce 1989 objevil oceánograf Robert Ballard, který se mimo jiné proslavil i objevením Titaniku, ukázalo se, že trup bitevního gigantu je i v hloubce skoro 5 km velmi zachovalý.

Následující dvě výpravy k vraku uskutečněné v roce 2001 a další o rok později podniknutá Jamesem Cameronem potvrdily, že britská verze příběhu o první a zároveň poslední bitvě Bismarcku není přinejmenším úplně přesná. Dnes se zdá, že obligátní historické pravdě se blíží spíše to, co vždy tvrdili přeživší námořníci z Bismarcka, kterým se ale nedopřávalo sluchu. Totiž že svou loď na konci prohrané bitvy potopili sami, když otevřeli lodní ventily.

Legendární bitevník

Každopádně velmi zachovalý trup lodi bez bojových věží našel svůj hrob asi 650 km západně od Brestu v hlubokých vodách Atlantiku. Snímky a videa pořízené při průzkumných výpravách ukázaly, že potopený Bismarck má pouze asi čtyři viditelné díry v trupu po průnicích dělostřeleckých granátů. Přitom během oné poslední a osudové bitvy britské lodě na nacistický obrněnec vypálily bezmála tři tisíce dělostřeleckých projektilů.

Už legendou se stalo poškození kormidla, kvůli kterému Bismarck nemohl svým pronásledovatelům uniknout. I dnes se traduje, že zásah torpéda vypuštěného z britského letounu do zádi lodě způsobil jeho zablokování ve vychýlené poloze, čímž se raněný Bismarck mohl pohybovat jen v nepravidelných kružnicích. Ovšem záběry z mořského dna ukázaly, že poškozené kormidlo se spíše „namotalo“ na jeden z lodních šroubů, a proto musel Bismarck výrazně zpomalit. Dlouho tradovaná historie konce Bismarcku už tedy není dnes tak jednoznačná a vyvolává i po tolika letech nové otázky.

Příliš nebezpečný Bismarck

Když se podíváme na osud většiny velkých německých válečných plavidel, která se zapojila do bojů v druhé světové válce, zjistíme, že ji přežilo v celku jen jediné – bitevní loď Prinz Eugen. Měl vůbec Bismarck, ve své době největší, nejodolnější a nejlépe vyzbrojená loď, šanci, aby se dočkal konce války? Co by se stalo, kdyby jej Britové nedopadli a neposlali ke dnu onoho 27. května 1941? Odpovědi jsou docela snadné. Bismarck neměl šanci dočkat se roku 1945, a pokud by nebyl potopen v květnu 1941, došlo by k tomu tak jako tak, dřív nebo později. Jednoduše byl příliš nebezpečný.

V polovině roku 1941 Británie stála proti nacistické hrozbě osamocena a byla životně závislá na lodních konvojích z USA. Britská admiralita nemohla nechat řádit nacistické bitevní korzáry ve vlnách Atlantiku. Právě spojenecké konvoje totiž měly být hlavním soustem pro kanony Bismarcku. Ostatně osud nacistické bitevní lodě Admiral Graf Spee to jasně ukázal.

Hlavní příčinou zkázy Bismarcku, a před tím Admirala Graf Spee, ovšem byl především způsob nasazení německých námořních obrněnců. Ty se vydávaly na moře osamělé nebo jen v malých skupinkách, což znamenalo, že je bylo obtížné najít. Na druhou stranu ale v případě vážné poruchy či poškození neměly k dispozici okamžitou pomoc. A přesně to se stalo Bismarcku osudným.

Předsmrtná křeč

Nesmíme ovšem zapomenout, že než šel Bismarck ke dnu, stačil krátce před tím potopit chloubu a symbol britského námořnictva, křižník Hood. To nemohlo projít jen tak a Britové by prostě Bismarcka nenechali na pokoji. Navíc v oné době bylo ostrovní království v těžké defenzívě a zničení německé superlodě mělo pomoci morálce zkoušeného národa.

Otázkou však je, kolik energie a prostředků by Británii stálo zničení Bismarcku, pokud by se na svou první korzárskou plavbu vydal o rok později. V květnu 1941 Britové proti němu mohli poslat to nejlepší, co měli, jenže v roce 1942 už část královské flotily musela čelit císařskému námořnictvu v Tichomoří a Indočíně. A jak známo, konfrontace pro Brity dopadla katastrofálně.

Nicméně potopení Bismarcku vlastně zažehnalo hrozbu ze strany velkých německých bitevních plavidel. Ty pak většinu války v podstatě strávily schované v dobře bráněných německých a francouzských přístavech, protože německé velení se bálo, že o ně také přijde. Ale stejně o ně přišlo, přitom spojencům příliš škod nakonec nenapáchaly.

Je ale zajímavé, že ke vzniku Bismarcku přispěli právě Britové, kterým později vepsal do tváře mnoho vrásek. Na základě omezení obsažených ve Versailleských a Washingtonských smlouvách z doby těsně po první světové válce Německo nesmělo stavět velká válečná plavidla. Ale v roce 1936 Británie přistoupila na zrušení limitů pro Německo, a ještě v onom roce tak byl položen kýl budoucího Bismarcku a jeho sesterské lodi Tirpitz. Zatímco Bismarck do bojů zasáhl, Tirpitzovi to dopřáno nebylo a celou svou kariéru strávil zakotvený v norských fjordech, kde se ho spojenci snažili mnohokrát potopit. Povedlo se jim to až na konci roku 1944.

Bismarck postavili v loděnicích Blohm und Voss v Hamburku a na vodu byl spuštěn v únoru 1939. Ovšem dokončování mohutného plavidla trvalo ještě rok a půl a do služby u Kriegsmarine vstoupil až v září 1940. Přestože už pro Německo v druhé polovině 30. let neplatila žádná námořní omezení, u Bismarcka i Tirpitze nacisté uváděli nižší výtlak, než ve skutečnosti měly. Plně naložený i s palivem měl Bismarck výtlak skoro 51 tisíc tun, oficiálně však jen 35 tisíc. Hned po zařazení do služby v září 1940 začal podnikat zkušební plavby v Kielském zálivu a posléze v Hamburku podstoupil menší úpravy. V březnu roku následujícího se přesunul do Gdyně a v tamějším zálivu už probíhal ostrý výcvik posádky.

Korzáři 20. století

Velení Kriegsmarine plánovalo společné nasazení Bismarcka a Tirpitze na korzárské operace proti spojeneckým lodním konvojům v Atlantiku. Pokud by se tahle po zuby ozbrojená a těžce obrněná dvojice opravdu dostala do Atlantického oceánu, představovala by pro Británii bez nadsázky smrtelnou hrozbu. Osud však rozdal poněkud jiné karty. Tirpitz totiž nebyl na jaře 1941 ještě zcela hotov, a tak v rámci operace nazvané Rheinübung měl na lov spojeneckých lodních konvojů vyrazit jen Bismarck v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen pod velením admirála Günthera Lütjense.

A tak se také stalo. Z Gdyně obě lodě vypluly 18. května 1941, a jak se později ukázalo, měla to být pro Bismarcka první a poslední mise. Lütjens si to s oběma obrněnci namířil přes úžiny Kattegat a Skagerrak a chtěl proklouznout do Atlantiku kolem Islandu Dánským průlivem. Nicméně vyplutí lodí nezůstalo utajeno. Při plavbě kolem norských břehů je zpozorovali členové norského hnutí odporu a ti si to samozřejmě nenechali pro sebe. Britové tedy věděli, že hrozba Bismarcku se stala reálnou a začala honička. U norského Bergenu německé lodě dokonce objevila britská průzkumná letadla, když Prinz Eugen doplňoval palivo. Bismarck tak neučinil, což později sehrálo svou roli.

Když přesila nepomáhá

Britská admiralita zmobilizovala své síly a vytvořila dva operační svazy, které se měly s Bismarckem a Prinzem Eugenem utkat. Jednomu velel viceadmirál Holland a tvořily jej těžký křižník Hood a bitevní loď Prince of Wales. Druhý měl na starosti admirál Tovey, jenž tak velel bitevní lodi King George V. a křižníku Repulse.

Lodě Bismarck a Prinz Eugen osamoceně dosáhly Dánského průlivu, kde na ně poprvé narazily britské lodě. Německé lodě objevil v podvečer 23. května křižník Suffolk, který pak společně s křižníkem Norfolk oba německé kolosy v mlhavém počasí průlivu z uctivé vzdálenosti sledovaly a informovaly britskou admiralitu o jejich pohybu. Dokonce se těmto britským lodím dostalo historického primátu, staly se totiž prvními loděmi, na které Bismarck vypálil svou sprchu střel, ovšem žádný zásah nezaznamenal. Bylo to jen varování pro dotěrné Brity, pro admirála Lütjense bylo prioritou dostat se do Atlantiku.

Nicméně vstříc nacistické chloubě už z vod Atlantiku vyrazil svaz viceadmirála Hollanda a tedy i symbol britské námořní flotily křižník Hood společně s bitevní lodí Prince of Wales a také další menší plavidla, která Britové do honičky za Bismarckem vyslali. Před šestou ráno 24. května Němci britské lodě objevili. Začalo tak první dějství poslední plavby Bismarcku.

Vlastně uběhlo pouze pár minut a Bismarck stihl společně s Prinzem Eugenem vypálit jen pět salv, když se britská pýcha Hood odporoučel pod hladinu. Křižník Hood totiž neměl dostatečně pancéřovanou horní palubu, a tak se stalo, že jeden z granátů vypálených z Bismarcku projel jeho palubou jako nůž máslem a skončil v zadním skladišti střeliva pro hlavní děla. Následoval obrovský výbuch, který loď v podstatě přepůlil. Až na tři námořníky zahynula celá posádka, včetně admirála Hollanda, kterému Hood sloužil jako vlajková loď.

Prince of Wales se po pár minutách raději stáhl z boje, protože pokud by Britové přišli i o něj, z tragédie by se stala katastrofa. Nicméně před tím ještě stačil Bismarcka zasáhnout do přídě. Po bitvě se ukázalo, že kromě přídě Bismarck dostal ještě dva zásahy, které ovšem nebyly nijak nebezpečné, Prinz Eugen vyvázl bez jediného škrábance. Admirál Lütjens přesto rozhodl, že se Bismarck vydá do francouzského St. Nazaire, zatímco Prinz Eugen se bude věnovat původnímu úkolu, tedy lovu spojeneckých nákladních lodí v Atlantiku.

Ztráta Hoodu byla pro Brity bolestivá a o to víc vystupňovali úsilí Bismarcka dostat. Po střetnutí se svazem viceadmirála Hollanda britský křižník Suffolk Bismarcka nadále sledoval, ovšem časně ráno 26. května s ním ztratil radarový kontakt. Britové najednou nevěděli, kde se německá loď nachází, což ještě více znásobilo frustraci velení námořnictva i námořníků na lodích, jež se honu účastnily.

Svaz admirála Toveye, který se blížil k místům, kde byl pohyb Bismarcku naposledy zaznamenán, posílila letadlová loď Victorious, naopak křižník Repulse se musel vrátit do přístavu, aby doplnil palivo. Jeho místo tak následně převzala bitevní loď Rodney. Ovšem od Gibraltaru do severního Atlantiku spěchala se svým svazem také letadlová loď Ark Royal, jejíž obstarožní torpédové dvouplošníky Fairey Swordfish obstaraly předehru pro druhé dějství konce Bismarcku.

Ještě dopoledne 26. května britské průzkumné letadlo Bismarcka znovu objevilo a smyčka se začala stahovat. Odpoledne onoho dne vystartovaly letouny obtěžkané torpédy z Ark Royal poprvé, jenže během letu k Bismarcku se jim do cesty připletl lehký křižník Sheffield, který se také hnal k německému obrněnci. Britští letci jej ovšem považovali za Bismarcka, a tak svůj náklad torpéd vypustili na vlastní loď.

Průšvih na průšvih

Naštěstí neúspěšně, navíc se ukázalo, že nově nainstalované detonátory v torpédech selhaly. Mylné napadení Sheffieldu paradoxně přispělo k potopení Bismarcku. Na Ark Royal totiž po oné příhodě vyměnili detonátory za starší ale osvědčené a při večerním druhém náletu swordfishů už na opravdového Bismarcka mířila plně funkční torpéda. Dvě našla svůj cíl, ovšem pouze jedno z nich způsobilo nějakou škodu. Průběh dalších událostí však ukázal, že fatální. Zasáhlo totiž záď Bismarcku, kde poškodilo kormidlo, které se namotalo na střední šroub, a loď musela výrazně zpomalit. Admirál Tovey tak se svým svazem získal potřebný čas, aby Bismarcka stačil dostihnout na otevřeném moři mimo dosah německých dálkových bombardérů.

Lütjens už tušil, že se dalšímu střetnutí nevyhne, a tak se pokusil zachránit lodní deník. Jenže palubní katapult byl poškozený, takže plovákový letoun z Bismarcka nemohl odstartovat. Rádiem se tedy dožadoval vyslání ponorky, ovšem ani ta nedorazila. Těsně před devátou ráno 27. května námořníci z lodí Rodney a King George V. poprvé spatřili obávaný německý kolos a vzápětí se ozvaly první britské salvy. Bismarck odpověděl a strhla se mela, ze které neměl vyjít vítězně. Do bitvy se záhy zapojil i křižník Norfolk a také těžký křižník Dorsetshire. Britské lodě musely složitě manévrovat, protože Bismarck plul velmi pomalu, ale aby mu neulehčily zaměřování, rychlost mu přizpůsobit nemohly.

Asi po hodině a půl trvající kanonádě se zdálo, že je Bismarck vyřízený. Jeho palba slábla a byla velmi nepřesná, už záhy po začátku bitvy totiž Bismarck dostal zásah do centra řízení palby. Navíc na palubě byly viditelné požáry. Admirál Tovey se tedy rozhodl ukončit palbu a vydal rozkaz k návratu na základny. Kapitán Dorsetshiru dostal za úkol nehybný Bismarck dorazit torpédy. Ta svůj cíl zasáhla, ale jak později ukázaly záběry z Ballardovy a Cameronovy výpravy, nebyly to ony rány z milosti, které poslaly Bismarcka pod hladinu. Ovšem tehdy to tak vypadalo. Brzy po torpédovém útoku se německý kolos potopil.

Peklo bitvy přežila asi polovina posádky Bismarcku, ovšem z chladných vod Atlantiku později vytáhli jen 115 námořníků z posádky čítající 2 221 lidí. Hrozba pro životně důležité konvoje proudící do Británie byla zažehnána. Hitler po ztrátě Bismarcku zakázal další mise bitevních lodí a křižníků do Atlantiku, a tak hlavní slovo dostaly ponorky, které ovšem nemohly škodit v takovém rozsahu, v jakém by to dokázala hladinová plavidla.