Utajené příběhy českých dějin: Praotec Čech mohl být psanec, který prchal před pomstou Římanů

Pověst o praotci Čechovi, který se svou družinou dorazil na horu Říp a v okolní krajině „mlékem a strdím oplývající“ našel nový domov, patří k základnímu školnímu vzdělání. Je to ale opravdu jen pověst, anebo se v tomto a dalších příbězích z „šera dávných věků“ skrývá odraz skutečných událostí? A zjistíme někdy, kdo vlastně byl onen praotec a odkud k nám vlastně přišel? Vzrušující pátrání po původu praotce Čecha a jeho družiny přinášejí Utajené příběhy českých dějin na Prima ZOOM.

Česká pověst není jediná

Nejstarší verze pověsti o praotci Čechovi se objevuje v 1. třetině 12. století v latinsky psané Kronice Čechů pražského děkana Kosmy. Ten ovšem nazývá praotce Boemus – v souladu s latinským názvem země Boemia. Toto zeměpisné označení dali kdysi české kotlině Římané podle keltského kmene Bójů, který zde sídlil od 4. století před naším letopočtem. Bójové byli později germánskými kmeny vytlačeni na západ do dnešního Bavorska a Francie.

Dalimilova kronika i spisy dalších kronikářů ve 14. století k pověsti o praotci Čechovi připojily řadu podrobností. Podle nich s praotcem Čechem putoval i jeho bratr Lech, který se ale se svou částí družiny oddělil a vydal se ke Kouřimi a dále na sever, kde se měl stát zakladatelem polského národa.

Nejstarší verzí pověsti u Slovanů je příběh o založení Kyjeva zachycený ve staroruské kronice Povesť vremennych let. Vystupují v něm tři bratři – Kyj, Šček a Choriv a jejich sestra Liběď. Jméno Kyjova bratra Choriva je známé také z chorvatských pověstí, které popisují, jak Chjoriv, tedy Chorvat, přišel na Jadran z východu. Jméno dalšího bratra Ščeka zase připomíná jméno našeho praotce Čecha. Zdá se, že šlo o téma odrážející putování Slovanů Evropou.

Chorvatská stopa

Mimořádně zajímavá je jihoslovanská verze pověsti, podle které chorvatská Krapina, město založené Římany, byla původně sídlem tří bratrů – Čecha, Lecha a Mecha, tedy Měška. Na mapách městečka je dodnes vyznačeno údajné Čechovo sídlo, Gradina Čech. V Krapině žila spolu s bratry i jejich sestra Vilina, po které zatoužil místní římský správce Aureolus. Vilina Římanům otevřela brány města a ti ho vyplenili. Důvěřivé Vilině při tom prý prasklo srdce. Podle jiné verze byla považována za zrádkyni a bratři ji nechali na hradě zaživa zazdít.

Čech pak vyzval Aureola na souboj, ve kterém ho zabil. Bratři pak museli v obavě z odvety Římanů Krapinu opustit a vydali se na sever hledat nová sídla.

Detaily této pověsti se překvapivě shodují s podrobnostmi, které o praotci Čechovi uvádějí čeští renesanční autoři Václav Hájek z Libočan a Daniel Adam z Veleslavína. Těžko přitom předpokládat, že by jejich spisy četli chorvatští venkované.

Pozoruhodná je zmínka o Aureolovi, který byl reálnou historickou osobností a nějakou dobu spravoval Ilýrii, tedy zhruba území bývalé Jugoslávie, a později byl skutečně zavražděn v antickém Miláně. Pověst jej ale nechala zabít rukou mstitele Čecha v chorvatské Krapině. Což ostatně navazuje na tvrzení Dalimilovy kroniky, že Čech musel opustit předchozí sídla v Charvátech, protože zabil jakéhosi muže.

Kudy Čech putoval?

Archeologové považují tradičně za pravlast Slovanů Připjeťské mokřiny v dnešním Bělorusku. Od 2. poloviny 20. století se objevuje další teorie, která tuto pravlast klade do středního Podunají. V případě běloruské verze by Čechova družina nejspíš překonala polské roviny a do Čech by vstoupila severomoravskými nebo východočeskými průsmyky. Naopak pokud by Čech přicházel z jihu, pravděpodobná trasa by vedla přes Dunaj, Moravu a možná takzvanou Trstenickou stezku.

Takřka všechny středověké a raně novověké české prameny se shodují na příchodu Čechovy družiny z jihu, z Charvátska. Naopak jihoslovanské, konkrétně srbské tradice, hledají pravlast předků na severu a tvrdí, že první Srbové přišli ze země Bojky mezi Uhrami a Německem. Tedy z Bohemie, z Čech. Jak došlo k této protikladnosti tradic, nevíme. Je zde ale vidět jakási souvislost – trasa osídlení je v obou případech stejná.

Pocházel budoucí kníže Krok z vážené římské rodiny?

Cestou za novými sídly se prakticky ve všech verzích příběhu bratři rozešli do různých stran světa a prožívají mnohá dobrodružství. Podle Adama z Veleslavína prý při jedné ozbrojené srážce s Římany Čech ukořistil jejich korouhev s císařskou orlicí. Proto se později orlice stala symbolem českých knížat, než přijala královskou hodnost a erb lva.

V Čechově průvodu přišel i moudrý Krok. Podle polských kronik byl Krok potomkem římského rodu Gracchů, který se stal přítelem slovanských bratří již v Ilýrii, a když museli odejít na sever, putoval s nimi. Tento Říman si vzal slovanskou dívku a stal se otcem tří bájných dcer, jejichž jména pozoruhodně symbolizují nejstarší osídlení české kotliny.

První z nich je léčitelka Kazi, což je jméno keltského původu. Druhou byla kněžka Teta, Theuta, což je jméno germánské. A nakonec nejmladší věštkyně Libuše nese jméno slovanské. Současně v nich můžeme vidět trojjedinou keltskou bohyni Matku, která zahrnuje minulost (theuta), současnost (khazi) a budoucnost (libisa). Otec sester je nazýván Krok. Může se za ním skrývat řecko-latinský Kronos/Chronos, tedy čas. Dvě ze tří dcer času zemřely – minulost Theuta i přítomnost Khazi a jejich síly přirozeně přešly na Libuši, které patří budoucnost.

Dokument Utajené příběhy českých dějin sledujte na Prima ZOOM.

(mih)