Tyranosaurus byl něžný milenec, naznačuje nejnovější výzkum

O tyranosaurech se toho ví hodně – tento dravý dinosaurus je díky Jurskému parku zřejmě nejpopulárnějším dinosaurem vůbec. Aby také ne, jeho velikost, způsob života i vzhled z něj dělají důstojnou obdobu pohádkových draků a v lidech vyvolávají emoce ukryté hluboko v podvědomí.

Autoři práce zveřejněné v březnovém čísle časopisu Scientific Reports studovali kostry tyranosaurů pomocí nejmodernějších zobrazovacích technik; zajímala je především lebka. Vědci dospěli k tomu, že tyranosauři měli velice jemné a citlivé čenichy – spousta scén ve filmech, kde tyranosurus prorazí hlavou zeď, je tedy zcela nesmyslná, zřejmě by při tom řval bolestí.

Hlavní příčinou existence takto jemných orgánů byl s nejvyšší pravděpodobností lov – tyranosauři čumáky slídili po zemi a hledali stopy čehokoliv k snědku; vzhledem k jejich hmotnosti i rychlosti, jakou dokázali vyvinout, potřebovali k životu nesmírné množství energie. Současně ale čumáky používali zřejmě i k mnoha jiným účelům – například při páření. Zdá se, že právě čumáky sloužily u tyranosaurů jako nejdůležitější nástroj u námluv a sexuální předehry; vědci si představují, že samci a samice si třeli čumák o čumák, toto nervové podráždění muselo být pro dinosaury podle kosterní stavby jejich lebky velice příjemné.

Jak na to vědci přišli?

Při analýze tyranosaura druhu Daspletosaurus horneri se ukázalo, že celá lebka tohoto tvora musela být chráněna pevnými šupinami – podobně jako brnění bránilo sředověkého rytíře. Ale místo na čumáku bylo jiné, protkáno obrovským množstvím nervových zakončení.

A jak známo, čím větší množství nervů, tím citlivější je dané místo. V tyranosauřím čumáku jich vědci našli tolik, že podle nich musel sloužit jako jakási „třetí ruka“, což je metafora, která vlastně realitu moc nepopisuje – přední tlapy tyanosaurů měly totiž zřejmě mnohem menší cit než jejich čumák.

Od roku 2011 se ví, že něco podobného existuje u některých druhů dnešních krokodýlů a aligátorů; také oni při námluvách třou citlivé části svých hlav o sebe; mnohdy tak dochází k „enormní stimulaci“.

Text: MK