18 minut zkázy a 1 200 mrtvých. Slavný parník zničilo zákeřné torpédo, pasažéři neměli šanci

Jakmile luxusní zaoceánský parník RMS Lusitanie 7. září 1907 vyplul na svou první plavbu, stal se okamžitě klenotem britského námořnictva. Nádherné, 240 metrů dlouhé plavidlo se čtyřmi komíny zvládlo pohodlně, ba dokonce v přepychu, převézt přes dva tisíce cestujících. Hlavně je ale umělo dopravit rychle – cestu mezi Evropou a Amerikou zkrátilo na necelých 5 dní plavby. Svět si však loď bude navždy pamatovat z úplně jiného důvodu: jako jeden z krutých, krvavých a otřesných milníků první světové války.

Poslední plavba Lusitanie

Na svou poslední plavbu Lusitania vyplula 1. května 1915 z neutrální, mírové Ameriky. Na palubě vezla prakticky jen civilisty, 701 členů posádky a 1 258 pasažérů (z toho na 200 Američanů), včetně 129 dětí. Převážela ovšem také 10,7 tun granátů, nábojů, rozbušek a hliníkového prachu na výrobu výbušnin.

Její pasažéři dostali předem varování, že lodě Britů a jejich spojenců mohou Němci napadnout. V té době totiž považovali vody okolo Británie za válečnou zónu a nasadili tam své pomalé, těžkopádné ponorky. Ty měly ovšem proti rychlým britským lodím celkem pramalou šanci a Lusitanie na ně byla rychlá také. Teoreticky. Jenže když se zaoceánský parník 7. května u Britských ostrovů objevil, padla mlha, kvůli které musel kapitán Lusitanie zpomalit… a pak, když se okolo jedné hodiny odpoledne konečně rozptýlila, navedl ještě stále pomalu se pohybující parník přímo na mušku německé ponorky U-20.

18 minut hrůzy

Pod hladinou se objevil záblesk zvěstující zkázu. Torpédo napěchované 140 kilogramy výbušnin cílilo přesně. V trupu, jen kousek od kapitánského můstku, exploze prorvala obrovskou díru. Druhá se ozvala hned vzápětí a její příčinou byla pravděpodobně naskladněná munice. Loď vzplála, na palubě se rozbujel chaos.

Do útrob plavidla se obrovskou rychlostí hrnula voda. Výbuch poškodil elektrické rozvody, takže v celé lodi nešel proud. To byl rozsudek smrti pro většinu lidí ve třetí třídě. Loď se okamžitě začala kvůli vodě, co nabírala, prudce naklánět a lidé se při třináctistupňovém sklonu a v temné, neosvětlené změti nefunkčních výtahů, schodů, kajut a chodeb absolutně neměli šanci v podpalubí zorientovat. To je i důvod, proč zemřelo tolik dětí. Bohužel ve chvíli útoku právě s personálem obědvaly v podpalubí. Ze 129 jich přežilo jen 35.

To ale nebylo všechno. Kvůli tomu, že nefungovala elektřina, neměla posádka žádnou šanci zabránit nejhoršímu nebo cestu Lusitanie do ledových vod alespoň jakkoli zpomalit. Nemohli totiž bez proudu zaplavené části podpalubí nijak uzavřít voděodolnými přepážkami. Kvůli tomu, jak rychle šla Lusitanie ke dnu, nebylo cestujícím nic platné ani to, že díky tomu, co se stalo na Titanicu, tady měli dostatek záchranných člunů pro všechny. Ve strašlivém, stále se zvětšujícím náklonu mnoho z nich nebylo možné bezpečně spustit a tak se převracely a padaly do moře a na palubu úplně prázdné.

Během pouhých 18 minut byla chlouba Británie pod vodou a v ledové vodě se zmítaly a volaly o pomoc stovky lidí. Topící se, vyčerpané matky držely svá miminka nad hladinou, dokud to zvládly a stačila jim síla… většina z téměř čtyřiceti miminek ale nakonec v chladných vodách našla smrt. Zachránily se jen čtyři. Nářek, pláč a volání o pomoc velice brzy vystřídalo hrobové ticho. Z 1 962 lidí našlo na Lusitanii smrt 1 201.

Zločin proti lidskosti

Reakce veřejnosti i médií byla samozřejmě obrovská. Zkáza Lusitanie je považována za milník války a jeden z důvodů, proč se neutrální Amerika nakonec rozhodla do války vstoupit. V souvislosti s jejím torpédováním se hovoří o zločinu proti lidskosti a pro mnohé lidi toho dne Německo přestalo figurovat na seznamu civilizovaných zemí, se kterými je možné jednat normálně.

Existuje ale také druhý názorový proud. Lusitanie totiž skutečně vezla zbraně, takže nebyla jen civilním plavidlem a Němci se hájili tím, že jednali v souladu s mezinárodním právem. Její kapitán, jak se ukázalo, také porušil několik udělených příkazů. Britské velení mohlo parník navíc varovat, protože už dávno před katastrofou polohu německé ponorky znalo, ale neučinilo tak, což vedlo a dodnes vede ke spekulacím, že se Britům jeho zkáza vlastně hodila do krámu a přiklonila k nim spojence, které potřebovali přesvědčit – Američany.

Zdroj: Diana Preston: Potopení Lusitanie