Musíme si pomáhat aneb Jak Hitler poslal pro zatčeného Mussoliniho výsadkáře

Vysvobození Mussoliniho dostalo v nacistickém Německu krycí označení operace Dub a nařídil ji sám Hitler. I když to sám vydával za nezištnou pomoc svému odvěkému spojenci a příteli, ve skutečnosti si rozhodně nepřál, aby ve stahující se smyčce spojeneckého postupu Evropou zůstal osamocený. Pozoruhodné je, že operace Dub proběhla bez jediného výstřelu, což je v případě německých výsadkářů a esesáků nevídaná věc. Ale je pravdou, že proti nim stáli italští karabiniéři…

Několik týdnů po spojenecké invazi na Sicílii, konkrétně z 24. na 25. července 1943, Velká fašistická rada (což byla fašistická obdoba parlamentu) vyslovila svému vůdci Mussolinimu nedůvěru a italský král jej v čele vlády nahradil maršálem Badogliem. Ba co více, Mussoliniho, onoho zbožňovaného duceho, nechal dokonce zatknout. Pod dohledem karabiniérů pak Mussolini putoval na několik míst, například na ostrovy Ponza či La Maddalena. Mezitím se však v Německu rozpoutala horečná aktivita a původcem všeho byl Hitler. Ztratit Itálii a mít na krku další frontu rozhodně nebylo to, po čem by toužil, takže Mussolini musel být dosazen zpět.

Už druhý den po duceho zatčení si Hitler k sobě zavolal nejschopnější důstojníky z bojových jednotek SS. Mezi nimi byl i kapitán Otto Skorzeny, kterého předcházela skvělá pověst schopného vojáka a oddaného nacisty. A právě jeho si Hitler vybral, aby se příprav osvobození Mussoliniho ujal. V pátrání po místě, kde Mussoliniho nová italská vláda držela, měl pomáhat i Hlavní říšský bezpečností úřad (RSHA) Ernsta Kaltenbrunnera. Kolovalo několik zvěstí, duce měl být někde na severu Itálie v nějakém sanatoriu, pak se zase objevila informace, že byl převezen do Španělska, žádná informace však nebyla zaručená. Skorzeny se prý dokonce radil i s astrology, kde má Mussoliniho hledat.

Štěnice pomáhají

Nakonec ale pomohli agenti RSHA v Itálii. Německá výzvědná služba odposlouchávala italskou radiokomunikaci a podle určitých náznaků nechal Skorzeny agenty RSHA v Římě prověřit několik skutečností. Podle všeho duceho zadržovali v hotelu Campo Imperatore ve stejnojmenném lyžařském středisku, který stojí v na hoře Grant Sasso. Ted šlo o to najít nejvhodnější způsob, jak Mussoliniho vysvobodit a shromáždit jednotku i potřebnou výzbroj a vybavení. Pozemní operace hluboko ve vnitrozemí tehdy už nepřátelské Itálie nepřicházela v úvahu. Vzdušný výsadek byl ve vysokohorském prostředí příliš riskantní nebo spíše neproveditelný – jen samo Grant Sasso měří skoro 3 tisíce metrů. Jediné schůdné řešení představovalo přistání nákladních kluzáků plných dobře vycvičených výsadkářů na malé planině u hotelu. Plán akce vypracoval major Otto-Harald Mors od 2. parašutistické divize Luftwaffe, který akci také přímo velel, operaci jako takovou však měl na povel generál Kurt Student rovněž od parašutistů Luftwaffe. Otto Skorzeny pro změnu připravoval své muže od speciální výsadkové jednotky SS-Sonderverband z. b. V. Friedenthal, kteří se měli společně s ním připojit k Morsovým mužům.

Den D pro německé výsadkáře a esesáky nastal v neděli 12. září 1943. Brzy odpoledne se z letiště Pratica di Mare jižně od Říma, které mezitím Němci obsadili, vzneslo ve vleku za transportními letouny několik kluzáků typu DFS-230. Každý z nich měl na palubě osm mužů. Kolem druhé hodiny se tiše letící letouny objevily na Grant Sasso a rychle se za sebou snášely na planinu u hotelu. I když to byl jen docela malý plácek, pouze jeden z kluzáků při přistání havaroval, ovšem posádka vyvázla jen s oděrkami. Jenže to už byl první stroj pár chvil na zemi a od něj se jako první k budově hotelu hnal Otto Skorzeny. Za ním pak postupně následovali další muži.

Komandos versus karabiniéři

Když italští karabiniéři uviděli první běžící německé komandos a přistávající kluzáky, které se na vrcholek hory vrhaly jako supi, většina z nich nechala zbraně zbraněmi a utíkala, co jim nohy stačily. Překvapení bylo dokonalé, a když se k tomu připočte to, že strážní jednotka čítala asi dvě stě mužů, ovšem ve své podstatě policistů bez bojových zkušeností, nelze se divit, že nepadl ani jeden výstřel. Ovšem Skorzeny, jenž se dral do schodů jako první, uštědřil několika karabiniérům ránu pažbou své zbraně. Je ale také pravdou, že s německými komandos v jednom z kluzáků přiletěl i jeden italský policejní generál, který vyhrožoval, že kdo se postaví Němcům na odpor, bude popraven pro velezradu. Střílet tedy nemělo moc smysl.

A tak se stalo, že když Skorzeny vrazil do hotelového pokoje, ve kterém Mussoliniho drželi, mohl mu oznámit, že jej Hitler osobně poslal, aby duceho vysvobodil. Známá je pak Mussoliniho replika: „Věděl jsem, že mě můj přítel neopustí.“ Akce dopadla úspěšně, ale nastal problém, jak dostat duceho na Němci okupované území a pak do Německa. Kluzáky už z planiny vzlétnout nemohly, a tak Skorzeny rádiem zavolal generálu Studentovi, aby poslal lehký pozorovací a průzkumný letoun Fi-156 Storch. To byl totiž jediný německý stroj, který by dokázal na planině u hotelu přistát a také vzlétnout.

Student poslal svého osobního pilota Heinricha Gerlacha. Když letoun přistál, nastalo loučení, a podle Mussoliniho pozdějších slov někteří výsadkáři dokonce brečeli. Potíž ovšem nastala, když chtěl kromě duceho letět i Skorzeny. Gerlach tvrdil, že letoun do vzduchu z náhorní plošiny s jedním pasažérem stěží dostane, se dvěma to měla být jistá sebevražda. Skorzeny ale trval na svém, později napsal, že vlastně neměl na výběr. Pokud by se letoun zřítil s pilotem a Mussolinim, musel by se zastřelit, protože to by mu Hitler neprominul. Když si do letadla sedne také, tahle starost mu odpadne, a pokud by vše dopadlo dobře, bude za hrdinu.

Start a let

Start byl na nerovném a kamenitém terénu divoký a letoun se pak propadl do údolí, když přejel hranu náhorní plošiny. Z ní pak výsadkáři s napětím sledovali, jak se Gerlachovi pomalu ale jistě podařilo dostat stroj do ustáleného letu, a mohl se tak i s oběma cestujícími vydat zpět na letiště Pratica di Mare. Odtamtud duceho už bombardérem Němci dopravili do Vídně, kde přespal v hotelu, aby byl druhý den přivítán jako hrdina. Pak z něj Hitler udělal vůdce Italské socialistické republiky, což byl loutkový stát na Němci okupovaném severu země bez reálného vlivu.

I když ve skutečnosti celou akci na Grant Sasso vedl nadporučík Georg Freiherr von Berlepsch a velitelem byl Otto-Harald Mors, oba důstojníci Luftwaffe, byl to Skorzeny, který dovezl Mussoliniho do Říma, Vídně a následně do Berlína, což se hodilo i nacistickým pohlavárům. Skorzeny byl esesák, což zapadalo do záměrů Goebbelsovy propagandistické mašinérie. Ta se postarala, aby byla hlavní zásluha na osvobození duceho připsána právě esesákům ze Skorzenyho kmenové elitní jednotky. Ten byl samozřejmě povýšen a dostal i Rytířský kříž, stejné vyznamenání dostal i pilot Gerlach. Ale nezapomnělo se ani na ostatní, Rytířský kříž dostali ještě další čtyři výsadkáři, zbytek obdržel různé stupně Německého kříže nebo Železného kříže.

Hlavní aktéři, tedy Hitler a Mussolini nedopadli slavně, to jsou známé příběhy. Skorzeny válku přežil a dožil se 67 let, když v polovině 70. let zemřel na rakovinu. A místo dramatické akce? To samozřejmě stále existuje, hora Grant Sasso stále stojí, dokonce stojí i budova hotelu, ovšem celý komplex se notně rozrostl, takže dnes by tam žádný Storch už nepřistál...