27. června 2022 06:00

Prokurátorka Brožová-Polednová politických vražd nelitovala. Sledovat smrt Horákové ale odmítla

Dělnická prokurátorka sehrála v 50. letech roli hned v několika politických procesech, které skončily popravou obžalovaného. Trest ji dohnal až na sklonku života.

Ludmila Brožová-Polednová se narodila 20. prosince 1921 a do komunistické strany vstoupila, protože nechtěla, aby se opakovala válka. Vystudovala na tehdejší Právnické škole pracujících, což byl oproti dnešním právnickým školám víceméně takový rychlokurz pro dělnictvo. V režimu stejně nehrálo roli, kde je pravda. O tom, kdo je vinen, rozhodovala strana s pomocí orgánů národní bezpečnosti. I tak je ale až zarážející, jak rychle po pomyslném profesním žebříčku vyšplhala. V pouhých 29 letech se najednou ocitla v roli prokurátorky a brzy nato sehrála roli i v jednom z nejpodstatnějších politických procesů padesátých let.

Posted by Martin Vadas on Sunday, April 8, 2018

Patetický přednes a horlivá závěrečná řeč

Proč přesně jako prokurátorku v procesu s Miladou Horákovou a jejími údajnými společníky vybrali mladičkou novicku s nedokončeným vzděláním, se historici jen dohadují. Většina si myslí, že kvůli veřejnému mínění: mezi obžalovanými byly i ženy, a kdyby proti nim stáli samí muži, mohlo by to vzbudit nežádoucí pocity – třeba soucit. Chybu s Brožovou-Polednovou rozhodně neudělali. Její plamenná závěrečná řeč, ve které s patetickým, divadelním přednesem provolávala například „pozor před takovými nepřáteli lidu! Dovedeme je najít! A tak jsme našli i ty zde a posadili je na lavici obžalovaných. Nemohou se vymlouvat ze své zločinné činnosti,“ je toho skvělým důkazem.

Sama navíc mnohokrát tvrdila, že o vině obžalovaných nikdy nepochybovala. „Když vám někdo předloží spis, ve kterém se píše o zbraních a já nevím o čem ještě… Přitom Milada Horáková byla právnička a mohli jste snad slyšet z toho procesu, co mluvila. Být na jejím místě, tak bych především řekla, že to, z čeho je obviněna, není pravda,“ vysvětlila například v jednom z rozhovorů.

U následné popravy tehdy musela být a svěřila se, že jí bylo zle, odmítla se dívat a musela se pak napít alkoholu. Přesto ještě týž den řečnila Brožová na svolané manifestaci na náměstí Prokopa Holého v Praze na Žižkově o úspěchu soudu.

Vykonstruovaný monstrproces s Horákovou nebyl zdaleka jediným, kterého se v době stalinismu účastnila. Mezi další lidi, jejichž osud měla v rukou, patřil třeba farář Josef Toufar – vedla proti němu vyšetřování ve věci takzvaného Číhošťského zázraku. Trest smrti během svého úplně prvního politického procesu neváhala navrhnout ani těhotné ženě, Melanii Klouparové, a její rétorický výkon tehdy u soudu v Hodoníně mohl být jedním z důvodů, proč na ni režim o pár měsíců později v případě Horákové vsadil.

Sovětskou manipulaci ukázal i dokument Dějiny propagandy na Prima ZOOM:

„Milost jsem měla dostat už dávno.“

Brožová-Polednová měla víceméně smůlu v tom, že se jako jediná z aktérů procesu s Horákovou a jejími údajnými komplici dožila okamžiku, kdy začala ve věci pracovat demokratická spravedlnost. Po prvotním odsouzení na osm let a následném zrušení rozsudku z důvodu promlčení ji 11. září roku 2008 Nejvyšší soud za účast na čtyřnásobné justiční vraždě poslal na šest let za mříže. Když do vězení v březnu následujícího roku nastupovala, bylo jí 87 let. Prožila za mřížemi ale jen jedny Vánoce a Silvestra. Stala se nejstarší vězeňkyní v České republice.

Den po svých 89. narozeninách, těsně před druhými Vánoci, které by prožívala ve vězení, dostala od tehdejšího prezidenta Václava Klause milost. Prezident tehdy prý „přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu.“ Její odchod z vězení vyvolal jistou nevoli, hlavně mezi bývalými politickými vězni a disidenty. Brožová-Polednová se navíc nechala po propuštění na svobodu slyšet, že měla milost dostat už dávno.

Jiní na druhou stranu považovali soucit s nemocnou starou ženou za zcela správný projev humanity dnešní společnosti. Brožová-Polednová už do vězení nastupovala téměř slepá, s různými zdravotními neduhy a v průběhu výkonu trestu začala i špatně slyšet. Novinářům po odchodu z věznice řekla, že by se chtěla dožít devadesátky, a to se jí nakonec splnilo.

Zemřela v lednu roku 2015 ve třiadevadesáti letech. Její případ zůstává jedním z těch, které zanechávají v ústech ošklivou pachuť. Připomíná totiž velmi bolestně, že spravedlnost se v případě zločinů komunismu až příliš často minula cílem, zároveň je na něm ale vidět, jak nedůstojně působí, je-li vymáhána s mnohaletým zpožděním na nemocných lidech, jejichž život už tak jako tak končí.

Klára Ochmanová

Klára Ochmanová

redaktorka FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom