Éru gladiátorů ukončila vražda v Koloseu. Proč se bojovníci snažili v aréně nezabíjet?
Římské megastavby (2) – Gladiátorské hry
Filmy a seriály nám často ukazují gladiátory jako zotročené barbary, kteří jsou v nuzných podmínkách nuceni prolévat krev pro potěchu bohatých. Pravda ale byla někde trochu jinde.
Zpočátku proti sobě bojovali opravdu hlavně otroci nebo odsouzení zločinci, kteří se účastnili pohřebních obřadů. Zápasy mezi těmito bojovníky měly být projevem ctností, které zaživa prokázal nebožtík. Podle římské víry lidská krev očišťovala duši zemřelého. K výraznému rozšíření her došlo na konci 1. století př. n. l., kdy začali vládní úředníci pořádat hry kvůli uspokojení mas. V 1. století n. l. se postavení gladiátorů výrazně proměnilo.
Fotka z filmu Gladiátor Zdroj: Universal Studios
Porážka v aréně neznamenala automaticky smrt Zdroj: iStock
Boje v aréně byly nebývale populární Zdroj: iStock
Římské arény už toho zažily hodně Zdroj: iStock
Pokud gladiátoři předvedli dobrou show, mohli to se ctí ukončit remízou Zdroj: iStock
Boj se zvířaty byl vítaný úvod her Zdroj: iStock
Boj podle pravidel
Gladiátorské souboje měly své přísné předpisy a pravidla. Proti sobě stáli bojovníci podobné velikosti i zkušeností, nebývalo zvykem, že by se nezkušený vyhublý otrok postavil zkušenému obrovi. Zároveň nebylo obvyklé, aby aréna byla poseta mrtvými těly gladiátorů. Když byl jeden z bojovníků vážně zraněn, zasáhli rozhodčí. Smrt gladiátora totiž nebylo něco, co by se finančně vyplatilo. Když gladiátor zemřel, všechen jeho výcvik a náklady na byt a stravu přišly vniveč. Ztráty za zabitého bojovníka navíc hradila škola gladiátora, který jej usmrtil, takže zabíjení rozhodně nebylo v zájmu gladiátorských škol.
Přesto k úmrtí docházelo. Když byl gladiátor poražen nebo zraněn, mohl se dav dovolávat jeho smrti či života, zpravidla podle toho, jak bojoval, což si vychutnáte v pořadu Římské megastavby na Prima ZOOM. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu, kterým se realita dost možná podstatně lišila od filmů. Podle některých historiků palec nahoru znamenal smrt, zatímco palec ukázaný dolů ukazoval milosrdenství. Toho se gladiátorovi dostalo, pokud předvedl dobrý výkon.
Merchandising podle starého Říma
Bojovníci se sami o sobě dostávali do společenské obliby a atraktivní krvavý sport tak lákal občany nejen do řad diváků, ale i účastníků. Zpočátku se k životu gladiátora upisovali existenční zoufalci a bývalí vojáci bez pořádné práce, později se ale her začali účastnit i lidé z bohatších vrstev, dokonce i senátoři. Gladiátoři už dávno nežili v klecích, užívali si života v luxusu a žili životem současných celebrit. A to s takovou podobností, že je to až zarážející.
Na veřejných místech visely jejich portréty, prodávaly se hliněné figurky s jejich podobou, dokonce doporučovali produkty. Zároveň se z nich stávaly sexuální symboly, ženy nosily šperky namočené v krvi gladiátorů a používali masti smíšené s jejich potem. Brutální sport tak přinášel prestiž a nebývalou popularitu. Brutalita byla ale nakonec tím, co oblíbenému sportu zlomilo vaz.
Konec fenoménu
Obměkčit srdce rozvášněného publika se roku 404 n. l. pokusil mnich z východu, později známý jako svatý Telemachus. Ten vnikl 1. ledna toho roku do římského Kolosea a pokoušel se zastavit gladiátorské boje, jakož i oběti pohanským bohům. Co následovalo, je předmětem několika historických verzí. Podle jedné z nich nařídil prefekt města gladiátorům, aby Telemacha zabili. V jiné verzi se dav, který se těšil na dobrý zápas, rozvášnil a mnicha ukamenoval.
V každém případě byl nevinný muž, křesťanský mnich, jenž hrami opovrhoval, zavražděn přímo na místě utkání. Tehdejší císař Honorius, sám vyznávající křesťanské hodnoty a snažící se potírat pohanská náboženství a kulty, byl událostí natolik zhrozen, že ještě toho roku gladiátorské zápasy úplně zrušil.
Zdroj: Oxford Classical Dictionary