Kdy se začaly vyplácet důchody a kdo je zavedl? V historii lidstva jde pořád o novinku

Psal se rok 1881, když konzervativní pruský kancléř Otto von Bismarck představil Říšskému sněmu poměrně revoluční myšlenku. Její podstatou byla vládou zajišťovaná finanční podpora starším příslušníkům pruské společnosti. Ano, šlo o důchody. Revolučnost jeho návrhu spočívala v tom, že v té době lidé do důchodu jednoduše nechodili, protože dokud byli naživu, tak fyzicky pracovali nebo spravovali svůj majetek.

Železný kancléř Bismarck (1815–1898), schopný vojevůdce a obratný politik, který porazil Francii a sjednotil Německo, se ocital stále více pod tlakem svých sociálnědemokratických oponentů požadujících lepší podmínky zejména pro dělníky. I on si ale uvědomoval, že spokojenost dělníků je klíčovým předpokladem maximálního výkonu německé ekonomiky. V dopise zaslaném Reichstagu proto Bismarck argumentoval, že „ti, kdo nejsou schopni práce kvůli věku nebo invaliditě, mají opodstatněný nárok na péči od státu“.

Trvalo dlouhých osm let, než německá vláda zřídila důchodový systém, který se vztahoval na občany starší 70 let. Německo se tak v roce 1889, tedy rok před tím, než Bismarck odešel do politického důchodu, stalo první zemí na světě, která zavedla věkem vymezený program sociálního pojištění. Účast v něm byla povinná a přispívali do něj zaměstnanci, zaměstnavatelé i vláda. Potíž byla s věkovou hranicí 70 let, která se prakticky kryla s tehdejší střední délkou života. I proto o 27 let později – tedy v roce 1916 – Německo snížilo věkovou hranici pro odchod do důchodu na 65 let.

Přečtěte si také: Obří komunistický podraz vyvolal plzeňské povstání. V bojích bylo zraněno 250 lidí

Bismarck ve skutečnosti v 80. letech 19. století prosadil hned tři sociální pojišťovací zákony: pro případ nemoci (1883), pracovního úrazu (1884) a invalidity a stáří (1889). V roce 1927 k nim Německo připojilo pojištění v případě nezaměstnanosti a systém tak byl kompletní. Původním Bismarckovým modelem se dnes inspirují mnohé země včetně České republiky.

První českoslovenští důchodci

V době vzniku Československa v roce 1918 nemělo Rakousko-Uhersko, jehož zákony a normy tvořily ještě dlouhou dobu společenský a právní základ nového státu, zřízeny plošné starobní důchody. Starobní a invalidní pojištění se vztahovalo jen na horníky, veřejné zaměstnance a některé skupiny soukromých úředníků a zřízenců.

Teprve v roce 1924 byl přijat zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, který zaváděl čtyři skupiny pojištěnců podle výše výdělku. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel a polovinu zaměstnanec a do důchodu se mohlo jít v 65 letech, i když střední délka života byla v té době nižší.

Více k tématu se dozvíte zde: Známe jedenáct bodů důchodové reformy. Penze se sníží všem zřejmě už za tři roky

Věk odchodu do důchodu se v roce 1948 snížil na 60 let s podmínkou platit aspoň 20 let pojistné. Další změna přišla v roce 1964, kdy byl zaveden odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy, který se dále odstupňovával podle počtu vychovaných dětí. Na rostoucí rozdíly mezi mzdami a důchody pak vláda reagovala reformou z roku 1988, po jejímž zavedení dosahoval starobní důchod průměrně 61 % z čisté mzdy.

Po listopadu 1989 se důchodový systém s drobnými výkyvy postupně ocitl ve ztrátě. V roce 2010 byl věk odchodu do důchodu opět zvýšen na 65 let s nutností odpracovat a tedy platit pojistné 30 let. Všemi polistopadovými vládami důsledně odsouvaná důchodová reforma se nakonec v roce 2023 s ohledem na propad veřejných financí stala absolutní prioritou kabinetu vedeného Petrem Fialou (ODS).

Zdroj: V. Rudolfová: Historie vývoje důchodového systému v ČR