Scott vs. Amundsen: Dobytí jižního pólu bylo bojem o holý život. Oběť padlých přinesla zásadní objev

Na začátku stály jen obrovské ambice a dva týmy – jeden norský, druhý britský. Oba čekala 1 500 kilometrů dlouhá cesta neprobádaným a smrtelně nebezpečným územím věčného ledu a také stejně dlouhý návrat zpět, který potřebovaly stihnout ještě před tím, než v oblasti udeří zima s teplotami, které nelze přežít. Fotografie Scottovy výpravy u Jižního pólu, na kterém v té době už 34 dní vlála norská vlajka, zachycuje atmosféru zmaru a zklamání, která se mezi polárníky rozhostila. Netušili ale, jak krutý se k nim osud rozhodl být…

Čtěte také: Dobytí jižního pólu bylo přehlídkou krutých úmrtí. Amundsen zemřel hrdinskou smrtí

Poníci, nebo psi?

Robert Falcon Scott vše plánoval do posledního detailu. Se svým týmem výzkumníků na Antarktidě strávil několik let a shromáždil neuvěřitelné množství dat; jejich součástí byla i tabulka zachycující výkyvy teplot v oblasti, podle které naplánovali, v kterých měsících svou výpravu na pól realizovat, aby se vyhnuli teplotám okolo minus čtyřiceti stupňů Celsia. Když se krátce před výpravou dozvěděl, že se k jižnímu pólu chystá i Amundsen, věděl, že půjde o lítý boj o prvenství, ale přestože nesmírně toužil dobýt jižní pól, odmítl oželet jakékoli výzkumné vybavení.

I proto se Scottovi muži rozhodli spoléhat na tažnou sílu poníků. Navíc nebyli zvyklí pracovat s psím spřežením. Bohužel se jim jejich volba krutě vymstila, poníci se jen s námahou brodili sněhem, který jim sahal až po břicha, a umírali; nakonec je Scottovi lidé museli postřílet a pokračovat pěšky. Někteří členové výpravy se v zimě teprve učili lyžovat a jejich motorové saně, které Amundsen považoval za extrémní hrozbu, selhaly. K pólu se nakonec 17. ledna roku 1912 doploužili, jen aby na něm našli Amundsenův stan s vlajkou a z přiložených dokumentů zjistili, že je norská výprava předběhla.

Amundsenovým lidem se vyplatilo, že spoléhali na psy; navíc byli výborní lyžaři. Hlavně se ale rozhodli riskovat – nejenže se k pólu vydali z nebezpečnější oblasti, kde dřív v ledu zaznamenali trhliny, a díky tomu to k němu měli blíž, ale rozhodli se projít cestu, o níž se tehdy ani nevědělo, jestli je vůbec schůdná. Vědecké vybavení nechal Amundsen – na rozdíl od Scotta – téměř všechno doma a soustředil se jen na cíl dosáhnutí pólu. Celá cesta, tam i zpátky, jeho výpravě trvala jen 97 dní. V době, kdy Britové k pólu dorazili, se už Amundsenovi muži pomalu blížili k bodu, z něhož vyrazili.

Smrt v ledové pustině

Je možné, že zklamání z neúspěchu bylo tím, co Scotta a jeho čtyři společníky (Bowerse, Wilsona, Evanse a Oatese) oslabilo. „Otočili jsme se zády ke svému cíli a ambicím,“ napsal si Scott do deníku, když se vydávali na zpáteční cestu, „a musíme čelit namáhavé cestě dlouhé 1 300 kilometrů a dát sbohem většině našich snů.“ Demotivovaní cestovatelé měli totiž to nejhorší ještě před sebou, neměli ale dost sil, aby se s tím poprali.

Mohlo by vás zajímat: Záhadná smrt Amundsena: O život mohl bojovat do poslední chvíle, chtěl zachránit konkurenta

První z nich, Edward Evans, zemřel na pomezí Beardmoreova ledovce a Rossova ledového šelfu. Pod ním i Scottem se propadla trhlina v ledu. Scott si vykloubil rameno, Evansova zranění byla ale daleko těžší a nakonec ho nevyhnutelně stála život. Na Rossově pláni je zase zastihla bouře. Podle meteorologické tabulky je sice měly ještě čekat minimálně týdny snesitelných teplot, neboť arktické léto bylo stále ještě v plné síle. Jenže toho roku se příroda rozhodla jinak. Udeřily čtyřicetistupňové mrazy. Muži se ani nemohli ohřát a i jídlo jedli zmrzlé, došlo jim totiž palivo.

Všichni brzy bojovali s těžkými omrzlinami, Oates na tom ale byl zdaleka nejhůř. Ve svém spacáku ze sobí kůže už nedokázal spát, musel jej naříznout a omrzlou nohu napadenou snětí vystrčit do mrazu, aby bolest otupil. Scott všem přidělil morfinové tablety a nechal na nich, jak s nimi naloží. Po další otřesné noci se Lawrence Oates rozhodl dál svoje druhy nezpomalovat a dát jim šanci na přežití. Odešel do bouře a už se nevrátil. „Oates zemřel jako gentleman,“ stojí ve Scottově deníku. Oatesova oběť ale ničemu nepomohla. 22. března měl zbytek mužů jídlo na dva další dny a byl tři dny chůze od dalších zásob potravin. Pak udeřila další bouře. Ze stanu se Robert Scott, Edward Wilson ani Henry Bowers už nikdy nedostali. Zemřeli bok po boku. Posledním přáním, které si Scott do deníku zapsal, bylo, ať se někdo postará o jejich rodiny.

Scottův výzkum nepřišel vniveč

Jejich zmrzlá těla objevila výprava Charlese Wrighta v listopadu 1912. A spolu s nimi i všechno, co po sobě zanechali, tedy hlavně vzorky a výzkum, kvůli kterému s sebou na pól vezli takový náklad a ve kterém pokračovali s neutuchající vervou i na zpáteční cestě. „Přivezli celkem 40 tisíc vzorků a na základě toho, co shromáždili, vzniklo 15 svazků vázaných zpráv od 59 různých specialistů,“ tvrdí Elin Simonsssonová z Přírodního muzea v Londýně. „K téhle výpravě můžeme mimo jiné vystopovat zrod oboru geologie.“ Vzorky hornin z vrcholku Beardmoreova ledovce navíc obsahovaly stopy dávno vyhynulých kapradin objevených již dříve v Austrálii, Jižní Americe a Indii. Tyto fosilie tak poskytly klíčový důkaz o tom, že kdysi byly všechny kontinenty spojené v jednom superkontinentu zvaném Pangea.

Zdroj: Roland Huntford: The Race of the South Pole