Co kdyby keltská královna Boudicca vyhrála svou rebelii proti Římu?

Její příběh svým způsobem připomíná jinou slavnou vzpouru proti nadvládě Říma. Podobně jako Spartakus o století dříve, také Boudicca vedla rebelii, která na svém konci dopadla drtivou prohrou a sebevraždou hlavní iniciátorky. Dějiště a okolnosti se však lišily – měla tak šanci své vlastní tažení dotáhnout do úspěšného konce? A co by pro dějiny Říma a Evropy znamenalo vyhnání římským sil z Británie už v 1. století? Můžeme doslova jen spekulovat! Ženský Spartakus

Boudicca se zřejmě narodila roku 33 našeho letopočtu a později se stala manželkou icenského krále Prasutaga, který vládl na západě dnešní Anglie v hrabství Suffolk a Norfolk. Prasatagus byl římským spojencem. Okolnosti jeho spojenectví jsou vzhledem k omezeným pramenům známé jenom omezeně. O jeho věku informovali jenom vzdálení římští kronikáři.

Nejpravděpodobněji však jako keltský panovník buďto patřil mezi místní kmenové vůdce, kteří se po římské invazi do Anglie vzdali bez boje výměnou za částečnou autonomii, anebo byl na svůj trůn dosazen právě uzurpátory. Nešlo o kooperaci bez problémů. Už v roce 43 se Icénští dostali s Římany do křížku, když odmítli své odzbrojení. Byli poraženi, ale ponecháni nezávislí. Jindy byli Icenští vytlačováni ze svého území či zotročeni. Není vlastně ani zcela jasné, zdali Prasatagus byl králem již během prvního konfliktu či až po něm.

Reálnější je nejspíše první možnost. Po Prasatagově smrti v roce 60 každopádně Římané ignorovali jeho závěť, v níž odkázal trůn svým dvěma dcerám, a rozhodli se brutálním způsobem změnit dohodu. Římská vojska přepadla sídlo icénské moci, vyplenila dvůr a obě královské dcery byly znásilněny. Oficiálním důvodem války bylo údajné nesplácení půjček, který Řím místním poskytl. I římští kronikáři ale poznamenali, že šlo o zástupný důvod. Výsledkem hry o trůn byla každopádně následná vzpoura Boudiccy.

Zatímco Gaius Suetonius Paulinus vedl tažení na velšský ostrov Mona (dnešní Anglesey), kde sídlila část rebelů, Icénští se spojili spolu s dalším keltským kmenem Trinovantů a ve velkém vyrazili proti okupantům vedeným Suetoniem Paulinem. Tacitus zapsal, že Boudicca tažení zahájila proslovem, v němž vojsku řekla, že před něj nepředstupuje jako "žena vznešeného původu, ale jako jeden z mnoha lidí, kteří chtějí pomstít svou ztracenou svobodu, své zbičované tělo i pošpiněnou čest svých dcer".

Rebelové každopádně úspěšně dobyli dnešní Colchester (bývalé hlavní sídlo Trinovantianů, toho času římskou kolonii) a postupovali i na Londinium (dnešní Londýn), toho času poměrně novou kolonii. Povstání se po zdrcující porážce zhroutilo jako dům z karet a Boudicca nakonec spáchala sebevraždu údajným otrávením. Malou výhrou bylo alespoň nahrazení neoblíbeného Paulina novým správcem Iuliuem Classicianem, který preferoval mírnější zacházení s domorodci. Co kdyby se však situace vyvíjela jinak a Boudicca své povstání v roce 61 dovedla k úspěchu? Historie jí nepřála, nebyla však ani zcela bez šance.

Historická spekulace

Nejpravděpodobnější scénář dané éry nevyznívá pro rebely příznivě. I kdyby Boudicca v klíčové bitvě s Paulinem zvítězila, na jihu Anglie se už začínaly vyloďovat římské posily. Pokud by se situace zhoršovala, další by byly brzy na cestě. Snad by se dařilo čelně s Římany vítězit rok, než by se impérium rozhodlo vrátit úder zcela zdrcujícím způsobem. Římané neměli problém vyslat do Británie deset legií. Je pravděpodobné, že determinovaný římský protiútok v dostatečném počtu by nejpozději v roce 62 nebo 63 s celým povstáním definitivně zametl. Historie by se pak vyvíjela stejně, jak ji známe i z naší reality. Faktem je, že hlavním problémem v případě prodloužení povstání nebyli ani tak legionáři, jako spíše domorodci. Římská taktika v Británii, stejně jako kdekoliv, jinde následovala přístup „rozděl a panuj“. Římané se typicky spojili s jedním místním domorodým vůdcem, podporovali jeho vládu a snad jej i integrovali do svých vlastních struktur. Výměnou za to dostali nejenom oslabení místního odporu a základnu pro své vlastní výboje, ale zejména rozdrobení spojené obrany na druhé straně.

I kdyby Boudicca zvítězila v roce 61 a nějakým způsobem odolávala protiútokům poté, je nepravděpodobné, že by nějaký další kmenový vůdce římským nabídkám nevyhověl. Samozřejmě, čím déle by Boudicca vítězila, tím déle by se i pro oportunisty zdálo být výhodné jít spíše s ní než proti ní. Ani tentokrát tedy nelze spojenou frontu vyloučit. Faktem ale je, že většina kmenových vůdců spojení s Římem přímo vyhledávala – přineslo jim bohatství a obchod, i když výměnou za omezení svobody…

Jinou možností bylo také prodlužovat povstání guerillovou válkou. Kdyby se rebelové více soustředili na útoky ze zálohy a méně na čelní bitvy, mohli zavléct římská vojska do dlouhé, vyčerpávající války i po roce 61. Udržet koherenci různých kmenů pod jednou vládou by bylo skoro nemožné – rabování obchodních cest by však, vzhledem k motivaci kmenových vůdců, mohlo být docela dobrý argument pro vytvoření aliance. Pokud by navíc Boudicca žila dále, sloužila by jako morální vzpruha i pro běžné masy. Jako ústřední postava minulých vítězství mohla sloužit jako jakýsi sjednotitel, který by keltskou Británii spojil více, než bylo v té době představitelné. Čím více by keltské kmeny ohlodávaly římská vojska, tím méně výhodným by se kampaň jevila naopak pro Řím. Mohlo by to zabrat celou generaci, Římané by se ale nakonec, alespoň dočasně, nejspíše stáhli.

Takový úspěch by již měnil historii. Je pravděpodobné, že v pozdějších etapách Římského impéria by se zase vrátili. Keltové by se do té doby nejspíše opět rozdrobili na menší kmeny, a dějiny by se tak opět dostaly do nám známých kolejí. Pokud by však i pozdější dobyvačná kampaň nesla menší ovoce, mohl nastat podobný scénář jako v případě příměří mezi Římem a germánskými kmeny. Čím více by Římané v takové alternativní historii usilovali o dobytí Británie, tím více by se jim museli přizpůsobovat i Keltové a nakonec by konflikt nejspíše skončil jakousi vzájemnou integrací obou sil. Namísto romanizace Germánů by tak nastala romanizace Keltů, a výraznou silou raného středověku by se tak mohli stát právě britští Keltové.

Jako obvykle jde samozřejmě pouze o spekulaci – daleko pravděpodobněji by se odehrály depresivnější konce povstání. Dějiny Boudicce nepřály a obyvatelé britských ostrovů si na své vlastní impérium museli počkat ještě jeden a půl milénia. Populačně navíc nemohly ani tehdy britské národy konkurovat těm kontinentálním. Pokud by ale Boudicca a její následovníci měli více štěstí nežli schopností i možností, mohli to být právě oni, kdo dílem "zdědí" římské ambice po dominanci. A stalo by se tak o víc jak tisíciletí dřív než v naší definitivní historii. Text: Ladislav Loukota