Rozhovor: Klára Kolouchová o výstupu na K2 a režisérce v horách

Klára Kolouchová je hlavní postavou filmu K2 vlastní cestou pojednávajícího o jejím výstupu na horu K2, která je považována za nejobtížnější na světě. Zdolala ji až na třetí pokus a stala se první Češkou, která na vrcholu K2 stanula. Už dříve se přitom proslavila jako první Češka na Mount Everestu.

Váš nejsilnější zážitek z cesty na K2, našel by se jeden takový?

Těžko. To ani není možné, to je neuvěřitelné množství zážitků a emocí. Různých, nejen těch šťastných, nezapomeňte, že úspěšná byla až moje třetí expedice. Zeptejte se za deset let, ty opravdu nejsilnější zážitky musí prověřit až čas.

Očekával bych tu chvíli, když člověk stane na vrcholu a nadýchne se.

Samozřejmě by v tom dlouhém výčtu byla. To je nepopsatelné. Ale také tam stojíte a okamžitě začnete prochládat. Člověk by si mohl myslet, že na vrcholku se budete chtít chvíli kochat těmi nádhernými výhledy, ale ve skutečnosti začnete téměř okamžitě myslet na sestup. Takže, když přes vysílačku zazněl návrh, že máme na vrcholu chvíli posečkat na východ slunce, myslela jsem, že je to špatný vtip. Padla i ostrá slova. Ale stálo to za to, bylo to úžasné, pozorovat, jak se pomalu rozsvěcuje svět a hory kolem. I tento moment je zachycen ve filmu.

Část ohlasů na film nehodnotí samotný film, ale odsuzuje vás osobně jako sobce. Máte rodinu, děti a lezete si na osmitisícovky. Jaké to je?

Naučila jsem se negativní a někdy i velmi útočné komentáře nepřipouštět. A v ideálním případě je vůbec nečtu. Otázka míry sobectví a případných omezení, které moje lezení na hory přináší, byla od začátku součástí filmu. Režisérka Jana Počtová toto téma velmi citlivě zakomponovala a moje rodina o tom také otevřeně mluví. A je to také jen moje rodina, která má právo se na toto téma vyjadřovat a jakkoliv mé chování hodnotit.

Nicméně jsem ráda a považuji za velmi důležité, že film vyvolal i tuto diskusi. Téma mateřství v kontextu životních priorit a realizace vlastních snů ženy, matky a manželky je stále aktuální. Z ohlasů na film i na přednášky, které mívám, vidím, že je to živá věc, že ji dost lidí řeší. Být sám sebou, plnit si své sny, to se dobře říká a hezky to zní, ale samotné přijetí takovéto reality se často zúží na samolibou sobeckost. Ta je ale pro plnění mých snů prostě nutná. A konkrétně pro výstup na osmitisícovku je zcela nezbytná. Tam už musím být ultrasobec, absolutně koncentrovaná, mít čistou hlavu. Tam nemůžu být máma, na horách jsem sama za sebe, abych se v pořádku vrátila a zas mohla naskočit do toho být máma.

Přitom je rodina pro vás důležitá, to je z filmu jasně znát. Chvíle s rodinou jsou stejně silné jako chvíle z hor. Nevyhýbáte se ani kontroverzním momentům.

Film začal vznikat už při druhém neúspěšném pokusu. Patří do něj tedy i rozhodnutí zkusit K2 i potřetí a vše, co pak následovalo. Přípravy, ale taky oznámení rodině.

Jejich reakce byly upřímné a takové i ve filmu jsou. Ale přestože s mými rozhodnutími vždy nesouhlasí a svůj názor se nebojí říct, pokaždé mám nakonec jejich absolutní podporu. Možná, že tyhle momenty nakonec přetrvají jako ty nejsilnější.

Uvědomila jsem si, že jako rodina jsme úžasně semknutí. Natáčení nám dalo příležitost otevřít témata, na která nemáme v běžném provozu čas. Najednou se všichni mohli zastavit a pojmenovat, co ta jejich dcera, manželka, maminka vlastně vyvádí a jak to všechno vnímají.

Byly situace, které už jste raději vystřihla?

Tak to pozor, já jsem podobu filmu nevytvářela. Role byly jasně vymezené, já měla vylézt na kopec a Jana o tom měla natočit film.

To fantastické, co se ale do filmu nedostalo a co mě osobně mrzí, je následující moment. Když jsem se vrátila z druhé neúspěšné expedice, byla jsem stoprocentně přesvědčená, že rodina řekne, ať na další pokus zapomenu. Přiletěla jsem s jasným vědomím, že se na K2 chci za rok vrátit, ale to se čerstvě po návratu domů neoznamuje lehce. Utekly zhruba dva týdny, když jsme byli na výletě. Večer, když děti usnuly, jsme si povídali s tátou a on rovnou začal: „Kláry, než mi cokoliv řekneš, chci abys věděla, že kdyby ses náhodou chtěla na tu K2 do třetice vrátit, tak já ti ještě jednou pomůžu s hlídáním.“ A to byl naprosto zásadní okamžik. Já se neptám rodiny na povolení k odjezdu. Ale potřebuji ho. Pro svůj vnitřní lid.

Zmínila jste předchozí nepovedený pokus o výstup na K2, už ten měl být předmětem filmu.

Ano. Byla z toho ale nakonec jen příprava. Režisérka Jana Počtová mi dala kameru, abych točila videodeník, zaznamenávala všechno, co se děje. A já si vždycky po pár dnech sedla a na kameru shrnula, co se dělo. No, moc se to nepovedlo. Jana se pak doma mohla zbláznit a byla fakt naštvaná. Říkala „Já potřebuju vidět, co se děje, jak se cítíš, potřebuju to vidět hned a naživo, nepotřebuju to hezky shrnuté několik dnů poté!“

Takže nakonec raději jela přímo s vámi.

Přesně tak. Tentokrát si většinu věcí ohlídala sama, ona a kameraman s námi vystoupali do base campu v 5 000 metrech. Já pak točila při samotném lezení včetně vrcholu. A musím Janě vyseknout poklonu – tím, že nakonec do Himálaje jela taky, tak předvedla snad větší sportovní výkon než já. Dozvěděla se to dva týdny předem, koupila si svoje první pohorky a trénovala na Petříně, kde chodila nahoru a dolů. A pak si hned střihla výšlap po ledovci rovnou do výšky 5 000 metrů.

V jednu chvíli to vypadalo, že jela zbytečně, že vám nevyjde ani třetí pokus.

Skoro jako bychom si to napsaly do scénáře. Z výšky zhruba 400 metrů pod vrcholem jsme se museli vrátit. Všichni zničení, zklamaní, drsně jsme debatovali, jestli udělat ještě jeden pokus. Já Janě už na kameru řekla, že to nevyšlo, balíme a jedeme domů. Pak přišel nový impuls, něco se zlomilo a hned tu byla dramatická zápletka. Pro filmaře ideální dramatický zvrat.

Pak dorazíte na vrchol a na malou kameru říkáte, vlastně slibujete: „Už budu hodná.“ V ten okamžik ze mě vyjelo: „Kecá.“ Několikrát totiž ve filmu zazní, že lezení je návykové stejně tak jako mít čas pro své sny.

Tak to jste mě pobavil. Já si totiž ten moment v reálu nepamatuji a viděla jsem ho až ve chvíli, kdy mi režisérka Jana Počtová pustila hrubě sestříhanou verzi filmu. Své záběry jsem znala dokonale, ale tenhle okamžik natočil bulharský kamarád, lezec Stefan. Vlastně celý vrchol mám v takovém oparu.

Co přesně dělá fixační tým?Na K2 to byl zkušený tým nepálských šerpů, který vyrazil v čele lezců a založil na exponovaných úsecích na výstupové trase jištění a lana. Jsou to extrémně silní borci a já mám úžasnou radost, že se jim před pár týdny povedl fantastický kousek. Deset špičkových Nepálců včetně Nirmala Purji společně poprvé v historii vystoupalo na vrchol K2 v zimním období!

Z filmu je patrné obrovské množství materiálu, který je pro výstup potřeba. Nechává se nějaký na místě?

Nechávají se tam jen lana, to je spotřební materiál, později slouží jako orientace v terénu. Ale jinak se všechno ostatní stahuje dolů. Samozřejmě pokud nenastane nějaký průšvih, to se řeší něco jiného než odpadky.

Úzus každé západní expedice, byť uznávám, že zevšeobecňuji a mluvím hlavně za sebe, je, že, co si přiveze, to si i odveze.

Zaujala mě scéna, kde jeden z vašich kolegů je po oslavě naložen do vojenského vrtulníku a vypadá to, že v poměrně zbídačeném stavu. Ale není poznat, zdali je to kvůli mejdanu nebo pobytu ve výškách.

Jde trochu o záměr a filmařský střih. Oslava vznikla spontánně, do základního tábora dorazil nový tým, finálně jsme se odhodlali k poslednímu vrcholovému pokusu, potřebovali jsme se trochu uvolnit. Ale alkohol zde nehrál roli. Kolegovi z Norska bylo extrémně zle už několik dnů. A v téhle nadmořské výšce je to vždycky buď, anebo. Buď se to zlomí a stav zlepší, anebo je nutný transport dolů. A to byl ten druhý případ.

Snažím se vyhýbat klišé v otázkách, takže na závěr mi snad jedno odpustíte. Co chystáte dál? Mám rozpracovaný jeden vlastní byznys projekt a vlastně chystám i další kopec.

A to jste ve filmu říkala, že už budete hodná…Ale to je pravda. Celý rok 2020 jsem byla doma! Zaslouženě odpočinkový rok. Klid před bouří… (smích)!

Film K2 vlastní cestou o Kláře Kolouchové můžete sledovat v naší videotéce: