Mrazivý výstup na Chulu East v Himálaji

Jdeme teprve necelé dvě hodiny. Nepálský vrchol Chulu East, který je naším cílem, leží ještě hodně daleko. Když ode mě Karel vstává, z ničeho nic zakřičí. Leknu se, co se stalo. Prý křeč.

Ptám se, co dělají jeho prsty. Je mu také zima, ale prsty prý v pohodě, a tak jdeme dál.

Přečtěte si první část tohoto článku:

Horský vůdce nebezpečně bloudí

Kličkujeme mezi trhlinami a když na to s odstupem času vzpomínám, nechápu, jak jsme to mohli přežít. Když vychází sluníčko, je to jako když se po celodenním čekání na úřadě konečně dostanete na řadu. Ihned zastavujeme na prvních kamenech a snažíme se ohřát. Je stále zima, ale teplota je mnohem přívětivější. Já i Karel si úpěnlivě zahříváme prsty, zatímco guide kouří.

Výhledy jsou nádherné, Chulu East, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Je krásný den a výhledy jsou božské. Když se znovu rozcházíme, přestává mi být taková zima a konečně si začínám užívat dokonalých pohledů na Himálaj. Dýchá se mi dobře a jde se mi parádně. Mám velkou výhodu oproti Karlovi, protože jsem ve vysokých horách už čtvrtý týden. Sice ještě doznívá má bronchitida, ale pohled na místní hory tělo léčí. Také terén je již lepší a naše cesta bezpečnější.

Mrazivý výstup na Chulu East v Himálaji 6 Zdroj: Martina Labohá

Guide dostává strach

Moje euforie však netrvá dlouho. Zničehonic nám guide oznamuje, že dál nejde. Co prosím? Divím se, protože čas máme výborný, lepší počasí si přát nemůžeme a Karlovi je lépe.

Tvrdí, že nechce umřít.

No to my taky ne, trpělivě mu vysvětluji. On se však začne ohánět tím, že nemáme na výstup dostatečně dlouhé lano. To můj vzrůstající vztek jen navýší, protože ohledně lana tu už bylo dohadů dost. Nakonec jsme se ještě v Káthmándú domluvili, že lano zvolí a vezme guide, protože zná cestu. Haha, to bylo ještě v době, kdy jsme téhle verzi věřili.

Náš horský vůdce se dále ohání tím, že bychom museli lézt a že to on nedá. Co prosím? Kam jdeme bylo jasné už od začátku. Konečně je snesitelná teplota a terén relativně bezpečný. Na tradiční cestě se lézt ani nemusí, on to vezme jinudy a pak tvrdí, že se bojí, že nechce umřít a že lezení nezvládne?

Neměli bychom se bát spíš my? Dotlačím ho alespoň k tomu, abychom došli na hřeben do sedla, odkud bude výhled na více stran. Po velké hádce tam nakonec jdeme, ačkoli guidovi se zase nelíbí, že je hřeben úzký. Tak za tohohle experta jsme zaplatili tak nekřesťanské peníze?

Tady jsme to museli otočit. Chulu East, Nepál Zdroj: Martina Labohá

"Vrcholová" fotka, Chulu East, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Velké zklamání

Jsem naštvaná a zklamaná. Možná, že bychom nahoru nevyšli ani tradiční cestou, možná by bylo Karlovi špatně, ale třeba bychom to zvládli. Stačil by vůdce, který by věděl, kam jde. Hlavně že nám vyprávěl, na jaké všechny vrcholy vylezl. Upřímně řečeno si nedokážu představit, jak ho tam dotáhli.

Otáčíme to, Chulu East, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Nakonec tedy končíme v 5960 m n.m., do 6000 m se už nedostaneme, protože guide se obrací a odchází. Jsem zklamaná, ale na druhou stranu si uvědomuji, že lézt s ním dál by byl sebevražedný úkon.

Navíc Karel vypadá dost unaveně, patrně ho doběhla výšková nemoc. Je statečný a snaží si zachovat tvář.

Čeká nás dlouhý sestup, Chulu East, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Sestupujeme jinou cestou. Musíme použít sněhovou kotvu a pomalu slézt po ledu. Pak sestupujeme lavinovým svahem dolů. Opírá se do něj slunce a opět z toho nemám dobrý pocit. Pořád dokola si opakuju, že pokud se nám na tomto výletě nic nestane, bude to takový malý (spíš tedy velký) zázrak.

Dole si sednu na kameny a čekám na kluky. Sluním se a snažím se nevnímat ten smutek z nezdařeného výstupu.

Drahuš s Chulu West na pozadí, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Nekonečný sestup

V high campu už další noc spát nechceme. Pokusíme se sestoupit do první lodge, která je o 2000 výškových metrů níže. Neměl by to být problém, času máme dost. Balíme stany a Karel vyráží napřed. Nevypadá vůbec dobře. Nechce nic jíst a uznává, že mu není nejlépe. A sakra, to mu musí být hodně zle, když něco takového řekne nahlas. Karel se totiž řadí mezi ty muže, které jen tak nějaká rýmička neskolí a zásadně nefňuká. Mám o něho trochu strach, ale snad se mu s nižší nadmořskou výškou udělá lépe.

Odchází s guidem a já ještě dobaluju zbytky věcí a nahazuju si na záda mega batoh. Náš nosič (kterého nás agentura přinutila si zaplatit) se totiž válí někde u ohýnku v lodgi, a tak táhneme všechno sami.

Náhlé nemilé překvapení

Přicházíme za soumraku a máme štěstí. V lodgi, která je tedy spíše chatkou je místní starousedlík, a tak sedáme k němu, objednáváme si polévku a ohříváme se u ohně. Spát budeme na zahradě ve stanu.

Po dlouhém sestupu (celkově více než 2500 m) si konečně sundáváme pohorky. Venku už je tma a v tom mě periferně zaujme cosi na Karlových nohách. Otočím se k němu, a i ve tmě jsou zřetelně vidět jakési fleky. Posvítím tedy čelovkou jeho směrem a všichni zíráme na ty fleky s otevřenou pusou. Je to krev. „To je asi z toho dlouhého sestupu,“ snaží se Karel situaci zlehčit. Všechny nás bolí prsty u nohou a chodidla, ale rozhodně nám nekrvácí.

Když Karel ponožku sundá, je vše jasné. Takové omrzliny jsem do této chvíle viděla pouze na obrázku. Prsty má fialovo-černé, pokryté obrovskými puchýři a z nehtů i puchýřů mu teče krev.

„Ukaž druhou,“ řeknu a trochu se děsím, jak bude vypadat. „Ta druhá je lepší,“ zasnaží se ještě Karel, ale už když sundá ponožku je jasné, že opak je pravdou.

Díky Karlovým omrzlinám spíme nakonec v chlívku, Nepál Zdroj: Martina Labohá

Co se s Karlem dělo dál a jak probíhala záchranná akce? A kdo se vyklubal z našeho profesionální vůdce? To se dočtete již v posledním díle tohoto příběhu zde: