Jak se snadno z organizovaného treku v Nepálu stane noční můra

Pokud se v Nepálu rozhodnete jít na horu vyšší než 6000 m n.m., budete s sebou potřebovat horského vůdce (guida) a nosiče. Ačkoli využijete vyhlášené agentury, která treky běžně organizuje, ještě to neznamená, že váš vůdce nebude úplně nemožný a nosič nenechá vaše věci uprostřed kopce, jako se to stalo nám.

Splnit si životní sen

Vylézt na šestitisícovku v Nepálu byl odjakživa můj sen. A teď se konečně má splnit. Po 3 týdnech trekkingu v údolí Khumbu mě čeká změna lokality i parťáka. Tentokrát se podíváme výš, a navíc snad bez lidí, nebo alespoň s menším počtem, než jak tomu bylo u Everestu.

Přečtěte si také: Trekking v údolí Khumbu – Everest base camp, Cho La pass, Renjo pass

Komplikace od začátku

Nepálskou agenturu jsme si nechali doporučit od uznávaného kvalifikovaného horského vůdce. Už od začátku však nebyla domluva s agenturou jednoduchá. Začalo to tím, že se nám snažili prodat trek na jinou horu, než na jakou jsme chtěli, nakonec jsme ale došli k závěru, že opravdu půjdeme na Chulu East – vrchol, který není technicky obtížný. Výstup je sice dlouhý a náročný, ale nepotřebujete lezecké zkušenosti, stačí když víte, jak se pohybovat na mačkách, jak pracovat s cepínem a samozřejmě znalosti ze záchrany a pohybu na ledovci.

Aklimatizace? Blbost

Zatímco já strávila ve vysokých nadmořských výškách poslední tři týdny, můj parťák Karel přijel přímo z Krkonoš, a tak bylo důležité, aby se řádně aklimatizoval. Náš vůdce si to však nemyslel (aklimatizační výlet jsme museli podniknout sami) a nechtěl dokonce spát ani v base campu (4850 m) s tím, že půjdeme rovnou do high campu (5400 m). To by znamenalo přes 1200 m převýšení po dvou dnech v horách, co jsme šli víceméně po rovině.

Do base campu s námi vůdce odmítl jít, a tak jsme šli sami s nosičem, kterého to však v půlce přestalo bavit a hodil naše věci na zem a vrátil se za vůdcem do lodge. To by samo o sobě ještě nebylo tak hrozné, kdyby však nešel jako poslední. Takhle jsme došli do místa, kde jsme usoudili, že je base camp a nosič se stanem a vařičem nikde.

Konec listopadu v Himálaji, v nadmořské výšce 4850 m, nepatří mezi nejparnější období, takže to chtělo rychlou akci. Já se jala vyhrabat místo pro stan a Karel šel hledat nosiče. Když přišel zpátky i se spacáky, byl úplně vyřízený a já zmrzlá. Tma byla jako v pytli.

Výstupový den

Druhý den nás vůdce vyzvedl o 3 hodiny později, než měl a nosič přišel s tím, že jde zase zpátky. Patrně je prodavačem rajčat na tržišti a v horách nikdy nebyl. Nacpat všechno vybavení do batohu nám chvíli trvalo, ale nakonec jsme to zvládli a vyrazili do high campu, o kterém vůdce tvrdil, že ví, kde je. Nevěděl. Všimla jsem si ho kdesi pod námi, až když jsme ho minuli.

Protože mělo jít o osvědčeného vůdce z osvědčené cestovní agentury, který byl dvakrát na Everestu, několikrát na Ama Dablam a dalších vrcholech, rozhodli jsme se věřit jeho schopnostem a další den vyrazit na vrchol.

Noc jsme přečkali takřka bez spánku. Nedýchalo se nám nejlépe a zahřát se nám také nepodařilo. Obout se do zmrzlých pohorek bylo za trest, ale předpověď počasí byla ideální, takže odchod ve 3 ráno snad bude stát za to.

Věřit či něvěřit vůdci?

Bohužel již po necelých dvou hodinách se dostáváme do dalšího konfliktu. Vůdce odbočuje po ledovci doleva, zatímco bychom měli jít doprava, přejít ledovec a jít po druhé straně až na vrchol. Dohaduju se s ním, ale on říká, že tam nepůjde, že musíme tudy, že to má nastudované. Buď se vrátíme, nebo mu budeme věřit. Znovu si řekneme, že on je přeci kvalifikovaný horský vůdce, a tak ví o čem mluví a jdeme tedy jeho cestou.

Všude je spousta sněhu, ledovec je dle map hodně potrhaný, ale trhliny nejsou pořádně vidět. Evidentně tu dlouho nikdo nebyl, protože jsme nepotkali žádné stopy. Co krok, to se propadáme, někdy po kolena, jindy až po pás. Guidovi nesvítí čelovka, a tak si bere mou. Já za odměnu dostávám (nebo tedy spíš za trest) tu jeho, kterou si nedosvítím ani na špičky bot. Moje náhradní baterky do ní nepasují, a tak se nedá nic dělat.

Necítím se ani trochu bezpečně. Postupujeme velmi pomalým tempem. Jednak proto, že guide bloudí, ale také proto, že Karlovi se špatně dýchá.

Mrzneme

Je mi hrozná zima, chci jít rychleji, ale po chvilce si uvědomím, že lano, na kterém jsme navázaní, je zcela prověšené a stojím skoro vedle Karla. Zastavuji a čekám, až odejde na bezpečnou vzdálenost. Mezitím cítím, jak mi tuhnou prsty na nohou. Mám je studené už od chvíle, kdy jsem je strčila do zmrzlých pohorek ve tři ráno.

Jenže teď cítím, že je vlastně cítit přestávám. Vnímám jen tupou bolest. Opět chci zrychlit, ale lano se prověšuje… Už to nevydržím. Moje prsty začínají opravdu mrznout. Hrnou se mi slzy do očí. Zamačkávám je a volám na kluky, že přestávám cítit prsty u nohou. Je stále tma, sluníčko ještě spí. Fouká ledový vítr a nebe je poseto hvězdami.

Pokračování si můžete přečíst zde: