Tsunami v Dolomitech zabila 2000 lidí, zkáza připomínala výbuch atomové bomby

Ve vesnicích a městech na řece Vajont nikdo z obyvatel netušil, že se na ně žene smrt. Nedostali žádné varování, netušili, že se jim může něco stát. Hřmění a dunění se ozvalo jen vteřiny před katastrofou, která sprovodila ze světa přes dva tisíce lidí. Neštěstí se ale vůbec nemuselo stát, kdyby tehdy energetické společnosti a politici popřáli sluchu odborníkům.

Problémy se ukázaly hned

Výstavbu horské přehrady na přítoku řeky Piavy Italové značně uspěchali. Rezervoár měl obsahovat dost vody na to, aby se díky němu dala vyrobit elektrická energie pro několik velkých měst. Plány schválili ve válečném stavu v roce 1943 a výstavba probíhala skutečně překotně. Energetická společnost napojená na vládní špičky, Società Adriatica di Elettricità (SADE), která přehradu nechala zbudovat, se neohlížela na nic; dokonce ani na četná varování, že hora Toc nad přehradou má nestabilní podloží a hrozí sesuvy půdy. Kdokoli se odvážil protestovat veřejně, čelil nařčení z buřičství nebo byl dokonce žalován za šíření poplašné zprávy.

Čtěte také: Povodeň mohla odkrýt válečné bomby. Smrtící munice je i pár centimetrů pod zemí

Problémy se objevily téměř hned po začátku napouštění v roce 1960 – jakmile voda vystoupala na 180 z možných 262 metrů, přišel první sesuv půdy. Technici sice pro jistotu hladinu snížili a drželi ji na nižší úrovni, jenže na podzim roku 1963 hodně pršelo a přehrada se začala rychle plnit. Nestabilní hora začala doslova cestovat – údajně se posouvala až o 3,5 centimetru denně, objevovaly se v ní první trhliny a do přehrady padaly vyvrácené stromy.

Čtvrt kilometru vysoká vlna

Zaměstnanci přehrady i inženýři SADE o všem věděli, přesto do poslední chvíle tvrdili, že se nemůže nic stát. Kdyby tehdy spolkli hořkou pilulku a několik nejohroženějších měst evakuovali nebo obyvatele alespoň varovali, zachránili by stovky lidských životů. Nic takového se ale nestalo. A tak, když se 9. října po půl jedenácté večer z hory Toc utrhlo 270 milionů metrů krychlových, byla většina obyvatel doma.

Tato obrovská masa materiálu se do přehrady vřítila rychlostí překračující 110 kilometrů v hodině a značnou její část zcela zasypala. Nepřeháníme, když řekneme, že v té chvíli vznikla megatsunami – obří vlna vyšplíchla na obou koncích přehrady. Města proti proudu zažila zkázu, města po proudu totální devastaci. Způsobila ji téměř čtvrt kilometru vysoká vlna tvořená přibližně 25 miliony metrů krychlových vody. Řítila se tak rychle, že ji předcházela tlaková vlna silnější, než po výbuchu atomové bomby v Hirošimě.

2000 ztracených životů

Stát zůstalo jen pár budov, všechno ostatní se proměnilo v bláto a trosky. Záchranáři našli jen asi 30 přeživších, možná i více než 2000 lidí zemřelo; přesné číslo už se nikdy nedozvíme, z mnoha lidí totiž zbyla jen torza a bylo nemožné je identifikovat.

Navzdory tomu, že šlo jasně o lidské zavinění, oficiálně se o tom v Itálii mluvit nesmělo; tehdejší režim preferoval tvrzení, že neštěstí nemá s velkým státním podnikem nic společného a všechno byla jen přírodní katastrofa. I tak ale došlo k několika soudním jednáním, kde padlo několik trestů. Italský inženýr Mario Pancini, který projekt výstavby vedl, spáchal sebevraždu. Přehrada dodnes stojí, ale je nepoužívaná.

Zdroj: Messaggero Veneto, BBC, History, ilPost.

Video, které jste mohli minout: 6 zabijáckých vln, které se podařilo natočit na video. Pohled na ně vám rozhoupe žaludek.