Druhá světová válka
12. srpna 2023 06:00

Nagasaki bylo náhradním cílem: Jak Američané chystali shození atomových bomb a zachraňovali své vojáky

V létě 1945 trhali Američané Japonsko na kusy. Během několika měsíců bombardovali zápalnými a tříštivými pumami 67 japonských měst, přičemž zabili kolem půl milionu lidí. V červnu už Japoncům chybělo palivo a do vzdušných soubojů posílali své poslední stroje a piloty. Země, která nikdy nepoznala okupaci, ale nehodlala kapitulovat.

Chtě nechtě se Američané chystali k vylodění na japonských mateřských ostrovech. V rámci operace Downfall byly určeny pláže, na nichž se mělo nejprve vylodit všech šest divizí námořní pěchoty následovaných 32 divizemi armády USA. V další fázi mělo po moři dorazit 70 divizí z Evropy, kde válka skončila už 8. května porážkou Německa. Z moře mělo gigantické vylodění podpořit 42 letadlových a 24 bitevních lodí s dalšími 400 menšími loděmi.

13 Zobrazit galerii

Přečtěte si také: Viděli hořící těla, příbuzné nikdy nenašli. Zpovědi přeživších atomové bomby z Hirošimy

Nejsmělejší plány hovořily až o dvou milionech amerických vojáků, kteří by si do roku 1947 probojovávali cestu od pobřeží do vnitrozemí japonských ostrovů. Po masakru amerických sil na Okinawě v červnu 1945 si o možných ztrátách nikdo nedělal iluze. Plánovači odhadovali, že jen během prvních 90 dnů invaze by bylo zabito, zraněno nebo zajato na půl milionu amerických vojáků.

Souběžně s přípravami operace Downfall ovšem běžel jiný projekt, na jehož konci měla být ničivá atomová zbraň schopná jediným úderem vymazat z povrchu celé město. Vojáci a vědci zapojení do projektu Manhattan nicméně věděli, že budou mít jen několik „výstřelů“ – USA jednoduše měly dost obohaceného uranu a plutonia k výrobě pouhých tří bomb, jedné uranové a dvou plutoniových. Když pak 16. července 1945 jednu plutoniovou bombu tým vedený Robertem Oppenheimerem obětoval v rámci testu Trinity, zbyly už jen dva exempláře. Kam je ale shodit, aby se Japonci opravdu vzdali?

Demonstrace síly

Aby se maximálně využilo účinku nové cenné zbraně, zavrhli plánovači demonstrativní odpálení atomové bomby nad neobydlenou oblastí nebo například nad Tokijským zálivem. Cíl měl být důležitý z hlediska vojenské produkce, přičemž se počítalo s tím, že zbraň zasáhne i civilní čtvrti. Možnost shodit atomovou bombu na císařský palác v Tokiu Američané zavrhli.

Výběr cílů pro první atomové bomby měl v popisu práce zvláštní výbor jednoduše pojmenovaný Target Commitee. Podle odtajněného zápisu se jeho jednání 27. dubna 1945 účastnil například generálmajor Leslie Graves, který velel projektu Manhattan, jeho zástupce generálmajor Thomas Farrell, dále generálporučík Lauris Norstad nebo americký fyzik David M. Dennison.

Ten poukazoval na to, že na základě všech meteorologických map a dostupných údajů je srpen nejméně vhodný pro letecké operace a Spojené státy mohou počítat s maximálně šesti dny vhodnými pro svržení pumy, přičemž konzervativní odhad tento počet snižoval na tři. „Tyto tři dny ale nelze pozitivně dopředu předpovědět ve lhůtě kratší než 48 hodin,“ řekl na zasedání Dennison. Podle generála Farrella přitom bylo nutné mít s cílem vizuální kontakt a nepřicházelo v úvahu, že by se bombardér vrátil zpět na základnu s neshozenou pumou.

Pozornost se soustředila hned na několik cílů. Na prvním místě byla Hirošima jako město minimálně zasažené dosavadními americkými nálety, což nabízelo příležitost ověřit si ničivý účinek bombardování. V úvahu přicházela také Jawata v prefektuře Kjótó, která už ale byla kvůli zdejším ocelárnám několikrát bombardovaná. O stupeň níž na seznamu byl přístav Jokohama jižně od Tokia.

Samotné Tokio si svou pekelnou dávku pozornosti amerického bombardovacího letectva vybralo už v noci z 9. na 10. března 1945, kdy zápalné pumy zabily na 100 000 lidí a zničily 90 procent města. Bylo to v souladu s probíhající bombardovací ofenzívou, jejímž cílem bylo každý měsíc svrhnout na Japonsko 100 000 tun bomb a nenechat kámen na kameni především v městech, kde se nacházely letecké továrny, montážní haly nebo podniky vyrábějící letecké motory. Kromě Tokia se to týkalo Jokohamy, Nagoji, Ósaky, Kjóta, Kobé, Jawaty a Nagasaki.

Na druhém zasedání výboru 10. a 11. května 1945 se na seznamu prioritních cílů kategorie AA kromě bývalého hlavního města Kjóta, v jehož aglomeraci žilo kolem milionu lidí, znovu objevila i Hirošima. Členové výboru oceňovali, že město je dobrým cílem pro radarové přiblížení a také skutečnost, že ho obklopují kopce, což může účinky bomby zesílit.

Nově se Američané zaměřili i na starobylé japonské město Kokura, které je dnes součástí aglomerace Kitakjúšú na severu ostrova Kjúšú. Nacházel se zde jeden z největších skladů munice a dalšího vojenského materiálu v celém Japonsku, který navíc obklopovaly průmyslové závody. Kokura se tak stejně jako Jokohama stala cílem kategorie A.

Štěstí z Kokury

Zpřesňování cílů a snaha správně načasovat shození atomových bomb nebránily Američanům v konvenčním bombardování. Pouhý den před svržením atomové bomby na Hirošimu provedla letka 325 bombardérů B-29 startujících z malého ostrůvku u Okinawy nálet na Tarumizu ležící v hlubokém zálivu na pobřeží Kjúšú. Tisíce tříštivých a zápalných bomb zlikvidovaly továrnu na výrobu letounů s raketovým pohonem a přilehlou dělnickou čtvrť. Tarumizu bylo kompletně v troskách.

Ke svržení první atomové bomby na Hirošimu nakonec došlo za bezmračného letního dne 6. srpna 1945. Posádka bombardéru B-29 Enola Gay přitom měla jedinou starost – obávala se, že bomba nefunguje. Měla totiž vybuchnout 42 vteřin po shození z pumovnice z výšky 9360 metrů, nakonec po desítkách vteřin s oslepujícím zábleskem explodovala ve výšce 550 metrů nad městem.

Tři dny po shození první atomové bomby udeřili Američané znovu. Letadlo B-29 Bockscar s plutoniovou bombou stejnou jako byla ta použitá v testu Trinity mířilo 9. srpna 1945 ke Kokuře. Oproti předpovědi meteorologů ale město zakrývaly husté mraky a kouř z předchozích náletů na sousední město Jahata. Stroj nad Kokurou třikrát přelétl, zaměřovací bod v cílové oblasti ale stále nebylo vidět. Bylo proto rozhodnuto pokračovat k náhradnímu cíli, kterým bylo Nagasaki.

Dodnes se v Japonsku o někom, kdo nevědomky unikne nebezpečí, říká, že měl „štěstí z Kokury“. Velmi trefně to ostatně zpracovala stejnojmenná povídka filmu Knoflíkáři z roku 1997.

Mohlo by vás také zajímat: Přeživší atomové bomby v Nagasaki: Plakali jsme a zvraceli. Těla vypadala jak černé panenky

Kapitulace oznámená císařem

V následujících dnech probíhala jednání zprostředkovaná Švýcarskem, bomby ale na Japonsko padaly dál. Ještě 13. srpna na Tokio mířil nálet přibližně 1000 letadel – něco takového by v roce 1942 bylo zhola nemožné.

O tři dny později 15. srpna se japonským éterem neslo vysílání japonského rozhlasu, v němž k Japoncům promlouval starobylým dialektem císař Hirohito, jehož posvátný hlas dosud slyšela jen hrstka lidí. Japonci se tak dozvěděli, že jejich země bude kapitulovat. Došlo k tomu 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi Missouri kotvící v Tokijském zálivu. Druhá světová válka definitivně skončila a Japonsko bylo až do roku 1952 okupováno spojeneckými silami.

Zdroj: Atomic Heritage Foundantion

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Návrhy pro vás

Populární filmy na Prima Zoom

Populární témata

Jak zhubnout Nejlepší filmy 2023 Nejlepší horory TV program Změna času Partie Počasí Kdy budou volby Mafia Auto – katalog 7 pádů Honzy Dědka Partička Svařené víno Tatarák podle Pohlreicha Filmy od Marvelu Aloe vera Pěstování lichořeřišnice Výpočet ascendentu Tvarohové knedlíky Nejlepší palačinky Švestkový koláč
O FTV Prima Management Volná místa Press Reklama Castingy a výzvy HbbTV Kontakty Podmínky užívání Zpracování osobních údajů Cookies Nápověda Vlastník FTV Prima spol. s r.o. Redakce Nastavení soukromí
App Store Google Play
© FTV Prima spol. s r.o.