Stále více vědců tvrdí, že zvířata myslí stejně jako lidé

Vědomí, emoce, paměť - po generace se mělo za to, že těmito vyspělými funkcemi disponuje toliko člověk rozumný. Zvířata od psů pro mravence byla naopak považována prakticky čistě za jakési biologické roboty. Čím dál víc studií kognitivních funkcí zvířat ovšem tuto tezi obrácí o 180° a ukazuje, že "lidské myšlení" není ve zvířecí říši zdaleka tak unikátní.

Roboti z masa a kostí

Snad je to některé čtenáře pramálo představitelné, dlouhodobou tezí vědy však bylo právě vnímání mozkové aktivity zvířat jako automatizovanou činnost instinktu bez špetky kreativity či citů. Dokonce i osvícenští filozofové, kteří položili základy přírodních věd, považovali zvířecí mysl za opozitní vůči té lidské. Výjimek nebylo mnoho, patřil mezi ně však například Charles Darwin.

Nejde o nikterak nový názor - vychází ostatně z celé řady náboženských konstruktů, které přisuzovaly člověku výjimečnost. Zároveň mohla taková teze být v minulosti i psychologickou nutností, protože umožnila civilizaci užívat výhod živočišného zemědělství bez přílišných morálních výčitek. Teprve v průběhu 20. století se vědecké studie začaly stále více přiklánět k druhé možnosti, že zvířecí mysl funguje stejně jako u lidí, byť je v různých segmentech na horší, resp. jiné úrovni. Krátkodobá paměť šimpanzů je například mnohem lepší než u lidí. Své emoce a vědomí však, zdá se, vlastní každý zástupce zvířecí říše.

Příkladů je celá řada. Spíše než ojedinělé typy zvířat operujících na lidské úrovni - například mluvící papoušci nebo šimpanzi skládající nová slova z menších semantických celků - jsou zajímavější unikátní projevy různých druhů. Víme například, že sloni umějí projevit smutek za úmrtí člena stáda a rituálně opatrují jeho ostatky. Dokonce i v případě hmyzu se podařila prokázat personalizace jednotlivých členů úlu. Například studium chování běžné mouchy ukázalo, že pouhý vizuální stimul - tedy zpozorování něčeho pouze vzdáleně podobného naučené reprezentaci rizika - ovlivňuje chování mouchy na dlouhé minuty dopředu. Jinými slovy, jde buď o nám známý strach, nebo něco jemu velmi podobného.

Otázka vědomí

Nejzajímavější je, že podobné panické chování je napříč hmyzem odlišné i mezi zástupci jednoho druhu. Například pozorování švábů ukázalo, že někteří brouci reagují na nebezpečí agresivněji než jejich kolegové, jiní jsou naopak více plaší při rozsvícení světla. Vědci sice rychle dodávají, že to není automatický důkaz emocí a odlišných druhů osobností, poněvadž ultimátní závěry vyžadují další škálu důkazů. Nelze se však zbavit dojmu, že takovému závěru postupně nasvědčuje stále více argumentů.

Lidský mozek má samozřejmě celou řadu benefitů, především dlouhodobou paměť, která dovoluje učení jazyka, učení se z chyb i konstrukci komplikovaných myšlenek. To samo o sobě však na tvrzení o výjimečnosti člověka nestačí. Zevrubnější pochopení vědomí snad odemknou nové metody zkoumání mysli skrze nanotechnologii, optogenetiku a umělé inteligence, které jsou očekávány v příštích dekádách. Našemu vnímání především brání nemožnost zvířat přímo zeptat - jako bumerang se pak otázka vědomí vrací například při vývoji umělé inteligence. Pokud přisoudíme švábovi vědomí, co naopak bude chybět k vědomí umělé inteligenci na jeho výpočetní úrovni?

Nakonec dost možná to jediné, co odlišuje člověka od zvířat, je jeho schopnost exponenciální komunikace a tak rozšiřování kolektivní inteligence. Kdyby včely mohly komunikovat svými tanečky pro více než jen bezprostřední kolemjdoucí kolegyně, třeba se dominantním druhem planety mohly stát právě ony. Lidé, kteří jsou sto si předávat příběhy napříč generacemi, se však pro nejrůznější náboženské a ideologické důvody plynoucí z paměti a příběhů dokázali vybičovat ke kouskům, které ve zvířecí říši nemají období - možná včetně toho, že jsme si úspěšně namluvili, jak odlišní oproti zbytku fauny ve skutečnosti jsme.

Ladislav Loukota