SS United States: největší námořní chlouba USA reziví a skončí ve šrotu

Pro rejdařské společnosti bylo po dlouhá desetiletí prestižní záležitostí získat tzv. Modrou stuhu. Putovní ocenění přináleželo vždy té lodi, jež nejrychleji překonala Atlantik mezi Evropu a USA...

Modrá stuha

Modrá stuha se uděluje už od roku 1838 a stala se jakousi výkladní skříní rejdařství, která provozovala pasažérské lodě mezi USA a Evropou. Pro ta největší byl luxus na jejich lodích samozřejmostí, Modrá stuha tedy byla další možností, jak nalákat zhýčkané zákazníky. Rychlost se zpravidla měřila na trati z New Yorku do Liverpoolu či některého přístavu ve Francii. Honba za Modrou stuhou však přinesla i několik katastrof, ta nejznámější postihla slovutný Titanik. Modrá stuha se uděluje dodnes, ale s nástupem transkontinentální letecké dopravy postupně ztrácela na významu a nyní je to spíš symbolická záležitost.

Jedním z držitelů slavné Modré stuhy je i zaoceánská pasažérská loď SS United States, která v současnosti reziví u mola 82 na řece Delaware ve Filadelfii. Je to o to smutnější, že SS United States Modrou stuhu pro nejrychlejší loď na světě drží dodnes, a to pro směr na západ do USA. Prestižní ocenění pro směr na východ do Evropy pozbyla v roce 1990, kdy ji překonal poměrně malý katamarán Hoverspeed Great Britain. SS United States byla od počátku navrhována tak, aby Spojené státy obraly Velkou Británii o prestižní Modrou stuhu, kterou si britské lodě po dlouhá léta předávaly, jako by šlo o britskou národní cenu. Měla pokořit do té doby nedostižné RMS Queen Mary a RMS Queen Elisabeth, které mimo jiné za druhé světové války přepravovaly i americké vojáky do Evropy.

A také se tak stalo. Už při své první plavbě směrem do Evropy 3. července 1952 loď SS United States překonala čtrnáct let starý rekord RMS Queen Mary. Cesta mezi majákem Ambrose v newyorském přístavu a Bishop Rock nedaleko Cornwallu v Anglii americkému námořnímu rychlíku trvala tři dny, deset hodin a 40 minut, což znamenalo zlepšení rekordu o více než deset hodin a průměrnou rychlost 65,91 km/h. Aby toho nebylo málo, hned při zpáteční cestě SS United States ustavila rekord i západním směrem, nově činil 3 dny, 12 hodin a 12 minut při průměrné rychlosti 63,91 km/h. Modrá stuha se tedy stěhovala do Spojených států. Dosažené rychlosti by mohly závidět i leckteré současné válečné lodě, natož civilní plavidla pro cestující. Při zkouškách SS United States dosahovala i rychlostí kolem 70 km/h, kolují ale pověsti, že se dokázala rozjet i na neuvěřitelných 80 km/h.

Poválečná chlouba

Kýl SS United States položili v únoru 1950 ve virginských loděnicích Newport News, na vodu ji ještě nedokončenou spustili v červnu 1951 a o pár dní se jí dostalo tradičního křtu. Už tehdy se stala největším zaoceánským pasažérským parníkem, jaký kdy byl v USA postaven, a platí to vlastně dodnes. Zajímavostí je, že i když byla stavba inspirována britskými rychlými civilními parníky, stavěla se striktně podle specifikací amerického válečného námořnictva. Loď se skládala ze samostatných sekcí a modulů, kterých bylo na 183 tisíc. Důvod byl prostý, loď totiž měla sloužit více účelům. V mírovém provozu jako komerční pasažérský parník, ovšem v případě potřeby by přešla do služeb námořnictva a stal by se z ní rychlý dopravní prostředek převážející až 15 tisíc amerických vojáků nebo nemocniční loď. Modulární koncepce tak měla zvyšovat odolnost lodi a případně usnadnit její opravy v případě válečných poškození.

Proto také stavbu lodi z velké části financovala americká vláda, přestože ji mělo provozovat komerční rejdařství United States Lines. Z kapes daňových poplatníků putovalo plných 50 milionů dolarů z celkových 78 milionů potřebných na stavbu. Kvůli snížení rizika poškození nebo zničení lodi byly použity kombinace materiálů typické spíše pro válečné lodě. Převažovaly odolné kovy použité například i pro nábytek a vybavení (např. ramínka v luxusních kajutách byla hliníková), tvrzené sklo a lisovaná skelná vlákna, naopak zcela chybělo dřevo jak v konstrukci trupu, tak v interiérech.

Mohlo by se zdát, že loď působila na pasažéry poněkud vojensky stroze, ale nebylo tomu tak. Na palubě nechyběla umělecká díla nebo sochy, k dispozici byl i taneční sál a další rozptýlení pro cestující. Ovšem na bezpečnost se hledělo především, proto i piano do tanečního sálu vyrobili ze speciálního ohni odolného dřeva (původně mělo být hliníkové, což by se ale podepsalo na jeho zvuku). SS United States nebyl žádný drobeček, na délku měřila 302 m, nicméně díky tomu, že bylo v konstrukci použito velké množství hliníku, byla relativně lehká, výtlak činil kolem 47 tisíc tun. Pro komerční službu činila kapacita 1928 pasažérů, posádka čítala 900 lidí.

Do útrob lodi se nastěhovaly vůbec nejvýkonnější parní turbíny, jaké kdy byly instalovány na komerční plavidlo. Všechny čtyři dohromady dávaly výkon 180 MW, což bylo srovnatelné s letadlovými loděmi třídy Essex. Svou sílu přenášely přes hřídele na čtyři obrovské lodní šrouby o průměru 5,5 m. Zásoba paliva umožňovala překonat na jeden zátah vzdálenost až 19 tisíc km.

Smrt transoceánských obrů

SS United States byla americkou chloubou v 50. a 60. letech, ovšem v druhém zmiňovaném desetiletí její hvězda pomalu a jistě hasla. Tehdy se otěží naplno ujaly proudové letouny schopné překonávat transkontinentální trasy nepoměrně rychleji. To byl konec slávy transatlantických lodních linek. V roce 1967 se odebrala na odpočinek Queen Mary, o rok později i Queen Elizabeth. SS United States své rivalky nepřežila o mnoho déle. Už v roce 1964 ji United States Lines prodal, a když se v roce 1969 nacházela v suchém doku v Newport News kvůli pravidelné prohlídce, rozhodlo vedení nového majitele, že provoz nerentabilní lodě ukončí. To byl konec její aktivní kariéry. Pak ještě několikrát změnila majitele a mezi tím ji přesunuli do Norfolku ve Virginii.

Různí vlastníci měli s lodí dalekosáhlé plány, například se rýsovala přestavba na kasino či na výletní loď, nic z toho se však nestalo. V 80. letech vláda USA plánovala loď odkoupit a přizpůsobit ji do podoby přepravní a nemocniční lodě, tedy vlastně pro její původní účel. Ale i z toho sešlo. V 90. letech ji další vlastník nechal odtáhnout do Turecka a poté na Ukrajinu, kde jí v loděnicích odstranili azbestové součásti. V té době už bývalá chlouba americké civilní flotily postrádala většinu vnitřního vybavení a interiéru. V roce 1996 byla SS United States, tedy spíše to, co z ní zbylo, odtažena zpět do Spojených států a místo svého odpočinku našla u mola 84 na řece Delaware ve Philadelphii, kde reziví dodnes. V roce 1999 se společnostem SS United States Foundation a SS United States Conservancy podařilo docílit zapsání lodi do amerického Národního registru historických památek. V roce 2003 pak loď koupilo rejdařství Norwegian Cruise Line (NCL), které plánovalo loď uvést do provozuschopného stavu, ale i tyto plány vzaly zasvé. Od roku 2009 byl vlastně již vrak opět na prodej a díky podpoře mnoha sponzorů a filantropů, včetně např. bývalého prezidenta Clintona, jej fond United States Conservancy rok nato od NCL odkoupil.

Od té doby se fond s velkým úsilím snaží historický klenot alespoň zachránit ve stavu, v jakém je, jen nutná údržba přijde měsíčně na 60 tisíc dolarů. Zatím to ale vypadá na marný boj, peněz se nedostává, proto United States Conservancy vyhlásil celonárodní sbírku, která by loď mohla zachránit. Odhaduje se, že znovuuvedení do provozu by přišlo na jednu miliardu dolarů. Sbírka nejspíše řešení nepřinesla, protože už v říjnu minulého roku se fond United States Conservancy zajímal o cenové nabídky za sešrotování lodě. To ale možná nastartovalo obrat v běhu událostí. Už o pár týdnů později finanční dary dosáhly výše 600 tisíc dolarů. To loď na několik dalších měsíců zachránilo a naděje na její znovuvzkříšení stále žije.

DP