Umírání probíhá jinak, než si myslíte. Co prozradila dosud největší studie o smrti?

Kdy skutečně zemřeme? Kolem smrti panuje množství mýtů a dezinformací, především je však tato oblast stále opředena určitým tajemstvím. Intuitivně chápeme, že člověk buď žije, nebo nikoli; kdy přesně ale nastává okamžik smrti? Ukončení mozkové či srdeční činnosti jsou totiž jen některými z měřítek, prostřednictvím nichž můžeme posoudit, zdali je někdo naživu.

Kdy přichází konec

„Měli jsme pocit, že příběhy o návratu ze smrti mohou ovlivňovat motivaci udělení souhlasu o poskytnutí orgánů vědě. Chtěli jsme poskytnout vědecké důkazy o tom, jak lékařství chápe umírání,“ vysvětlil doktor Sonny Dhanani, jehož kanadský výzkumný tým stál za nejrozsáhlejší mezinárodní studií o fyziologii umírání.

Thank you to all Co investigators and collaborators. A special core research team too! Humbled by twitter support today. Here is a readable version of our @nejm findings to help your family and friends join the conversation. @cntrp @cheo @cihr @CCCTG_ https://t.co/teH5E5PIRP

— sonny dhanani (@sonnydhanani) January 28, 2021

Mezi roky 2014 a 2018 vědci sledovali celkem 631 pacientů napříč třemi zeměmi – Kanadou, Nizozemskem, a dokonce i Českem. Tito pacienti zemřeli na jednotkách intenzivní péče, když byli odpojeni od přístrojů. Následně došlo ke sledování životních funkcí těchto osob, jež byly tou dobou už po smrti. Podle výsledků však 14 procent z nich následně vykázalo náznaky srdeční činnosti, a to chvíli poté, co už nebyl tep hmatatelný.

Není se však třeba znepokojovat, ani v jednom případě nebyly zaznamenané záchvěvy srdeční činnosti dostatečně silné, aby člověka přivedly zpátky k životu – tedy aby umožnily fungování ostatních orgánů (a to především mozku). Nejextrémnější naměřenou hodnotou byla krátká činnost objevivší se čtyři minuty a 20 sekund po diagnostikovaném zastavení srdce.

Jiné pojetí smrti?

Doktorka Joanna Lee Hart z Pennsylvánské univerzity potvrdila, že tyto závěry nám mohou lépe pochopit smrt, jež má blíže ke kontinuu nežli pomyslnému „stisknutí vypínače“. „Naše těla jsou fyziologicky postavena tak, aby se snažila zůstat naživu. A během toho vypouštějí chemikálie umožňující zachování života tak dlouho, jak je to jen možné,“ přemítala. Na druhou stranu však dodala, že „jakmile proces umírání začne, je velmi obtížné vrátit tělo do stavu, v němž může člověk přežít“.

Zdá se, že standardní lékařská praxe zahrnující zhruba pětiminutové čekání po ztrátě pulsu, než dojde ke stanovení času smrti, je tedy funkční. Pokud tedy po pěti minutách započne odebírání orgánů za účelem dárcovství, mělo by být vše v pořádku. Vzhledem k rozsahu této studie by se z vědeckého pohledu mělo jednat o definitivní potvrzení toho, že pokud během několika málo minut po „smrti“ nedojde k obnovení činnosti, lze hovořit o smrti bez uvozovek. Každopádně však pojetí smrti jakožto určitou dobu trvajícího procesu je přece jen odlišné od toho, jak si většina z nás smrt běžně představuje.