Pejskaři pozor: je hláška: „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ pravda nebo mýtus

Bleší trh

Bleší trh alias blešák skutečně získal své pojmenování podle blech, které si noví majitelé přinesli domů spolu se starými věcmi. Jakkoliv je blecha krevsající tvor, tak se dokáže udržet nejen v chlupech či starém kožichu, ale i koberci nebo dokonce nábytku, o oblečení ani nemluvě. A protože není blecha jako blecha, mohli si noví majitelé přinést druhově pestrou směsici.

Aktuálně je favoritem (vzhledem k tomu, jaké máme doma miláčky) blecha kočičí (Ctenocephalides felis) a blecha psí (Ctenocephalides canis). Otázkou je, zdali mají druhově specifického hostitele, jinde jim zkrátka krev „nechutná“, nebo jsou tolerantní a přeskočí si. Než zodpovíme otázku, kterou klade výrok dědy Komárka, nesmíme zapomenou na lidskou blechu.

Blecha zvaná morová

Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Sice člověk jako druh byl ve středověku poměrně zablešený, nicméně roznášení moru měl na svědomí jiný druh, skutečná blecha morová (Xenopsylla cheopis). Od blechy lidské se liší postavením hlavy a jejím počtem štětin, potom jsou ještě další nepatrné detaily. Je menší a světlejší než je blecha lidská, barvy rezaté, samička měří 2-3 mm a sameček 1,5-2 mm.

Boccaccio ve svém proslulém Decameronu popsal šíření moru následujícím způsobem: "Mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel z osob nemocných na osoby zdravé, nejinak, než to dělá oheň, když jsou mu hodně nablízku věci suché nebo mastné. A choroba měla sílu tím větší, že se nemoc či společný důvod k smrti přenášel na zdravé lidi nejenom hovorem a stykem s nemocnými; vyšlo najevo, že tuto nemoc způsobovalo i to, že se někdo dotkl šatů., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena. nebo některé jiné věci, které se dotýkal či které používal nemocný.“ Mýlil se. Bylo potřeba blecha, krysy či potkany, aby k nákaze došlo: „Sající blechy jsou infikované bakteriemi, ty se v jejich trávicím traktu namnoží tak, že blokují v hustém nárůstu proventrikulus (část mezi jícnem a vlastním žaludkem), který se při sání rytmicky stahuje a brání návratu krve do jícnu během trávení. Blecha pak zůstane v podstatě trvale hladová a saje krev i na člověku, pokud se krysy dostávají do jeho blízkosti. Při sání nejprve regurgituje bakterie (vypudí je z jícnu) do místa vpichu, což může představovat dostatečnou dávku, aby se rozvinula infekce,“ vysvětluje Ivo Konopásek v časopise ŽIVA.

Bleší mýtus

Leč vraťme se k bleše psí, dědovi Komárkovi a jeho dnes již klasické hlášce. Má pravdu nebo jde o mýtus? Nejprve k blechám kočičím – ty nemají nejmenší problém se sáním a na člověku. A blechy psí? Ty taky ne. Takže hláška, jež se stala mýtem se nezakládá na pravdě. Jak blechy psí, tak blechy kočičí si na lidské krvi pochutnají docela s chutí. Ale to asi mnohý z pejskařů ví. A s přenosem blech z místa na místo nejde ani tak o přenos dospělců, ale jejich larev přebývajících na kobercích, boudách, kočičích útulcích, takže často přestěhování kočičího útulku na chalupu či letní byt může znamenat založení nového ohniska.

Text: Topi Pigula