Čupakabra nebo zajdalen: 4 mytologické bestie, které skutečně existují

V mýtech a legendách se vyskytuje velké množství tvorů, kteří nám přijdou jako výplody bohaté fantazie. Leckteří se však zakládají na pravdě, na skutečných bytostech, jež naši předci považovali za vzácné či nebezpečné hříčky přírody. Následující kvartet představuje některé skutečně existující bestie.

Matoucí čupakabra

Zatímco množství mytických tvorů se nepovedlo přesvědčivě zdokumentovat, takzvaná čupakabra je výjimkou. Jedná se o relativně nový fenomén, poprvé se o této podivné bytosti začalo mluvit během 70. let, kdy byla údajně spatřena v Portoriku. Výskyt v tomto malém karibském státu pokračoval i v 90. letech. Tehdy se také objevovala hospodářská zvířata, kterým byla vysáta krev. To samozřejmě umocnilo legendu kolem tohoto vampýrského tvora, jehož místní popisovali jako mimozemskou bytost s hroty na zádech a rudýma očima.

Dokonce se podařilo získat několik fotografií a videí čupakabry, většinou v nevalné kvalitě. Světlo na záhadu vnesla až DNA analýzy uhynulého zvířete, jež výše popsané charakteristiky splňovalo. Zdá se, že za záhadou jsou kožní nemoci jako svrab či podobná parazitická onemocnění, postihující křížence kojotů či vlků. Zdravotní potíže těchto psovitých šelem se mohou podepisovat nejen na jejich vzhledu, ale i na chování – a tím nejspíš celá záhada kolem tajemného tvora končí.

Upír, nebo jelen?

U krvelačných zvířat ještě chvíli zůstaneme – tedy, aspoň částečně. Právě takový dojem totiž budí kabar pižmový, vývojový předchůdce čeledi jelenovitých, který se vyskytuje především v sibiřské tajze, na Korejském poloostrově a v severních částech Číny a Mongolska. Oproti tradičním jelenům či kamzíkům však budí respekt dlouhými tesáky, jež vypadají jako připravené k sání krve.

Ve skutečnosti je však kabar býložravý a dlouhé tesáky využívá jen k souboji s konkurenčními samci v období říje. U vývojově mladších jelenovitých se právě z těchto špičáků vyvinulo paroží, ovšem kabarovi výrazné zuby zůstaly. Za zmínku stojí, že ačkoli tento potenciální upíří jelen není člověku nebezpečný, člověk jemu naopak ano – pižmo kabara je velmi ceněno do voňavek, hovoří se o něm dokonce jako o afrodiziaku. Proto je nebohý kabar zařazen na seznam ohrožených druhů.

Démonický zajíc

Zajíc s parožím – je to skutečně nesmysl? Na americkém Středozápadě kolují historky o těchto tvorech, kteří dokážou napodobit lidskou řeč, jsou extrémně nebezpeční a (pochopitelně) si rádi vychutnají dobrou whiskey. Jejich vzácnost je dána tím, že se páří jen za výrazně bouřlivých nocí. V řadě tamějších hospod je možné nalézt i vycpané zvíře, které právě takto vypadá. Vedle tradičnějších jelenů, losů či medvědů se jedná o bizarní úkaz, o jehož existenci je snadné pochybovat.

Podobné zvíře však skutečně existuje a nazývá se zajdalen. Za oceánem je považováno za křížence zajíce a antilopy, což je však velmi divoká interpretace. Pravda je spíše taková, že za unikátním zjevem stojí virus Shope papilloma, způsobující kožní výrůstky na hlavách zajíců či králíků. Ty pak připomínají bující rohy, přestože se vlastně jedná o nebezpečné karcinomy.

Odysseova Charybda

Nebezpeční mořská obluda Charybda vešla společně s kolegyní Skyllou ve známost díky Homérově Odyssee. Právě tento mytologický hrdina dokázal proplout úžinou, kterou obývaly tyto dvě vodní síly. Charybda byla jakýmsi zosobněním nebezpečných mořských vírů, které v pravidelných intervalech stahují celé lodě pod hladinu. A z této pravidelnosti je patrné, kde se Homér (případně další literáti) inspirovali – v přírodě.

S největší pravděpodobností má totiž Charybda velmi reálný předobraz – vír s názvem Garofalo, který se nachází mezi Sicílií a pevninskou Itálií. Umělecké ztvárnění bestie, jež třikrát za den vypije půlku moře a následně vše zase vychrlí ven, je tak zjevným mytologickým ztvárněním v té době těžko pochopitelné přírodní síly.