Vražda manželky nebo manžela: Zabití předchází hlavně domácí násilí

Proč muži vraždí své partnerky? Existuje 5 rizikových faktorů, které zabijáky žen spojují

Ženy jsou obětí vraždy mezi partnery mnohem častěji než muži Zdroj: iStock

Jeden druhému do hlavy nevidíme, a tak si nikdy nemůžeme být jisti, jestli nám od jiných lidí nehrozí nějaké nebezpečí. Nejděsivější jsou však situace, kdy nás ohrožují naši nejbližší.

Co se odehrává v hlavě člověka, který zabije svého partnera či partnerku? Kriminologie má pro tyto případy i speciální slova: Vražda manželky se nazývá uxoricida, vražda manžela zase mariticida. Ještě extrémnějším případem je familicida, tedy vražda hned několika členů rodiny v krátkém časovém sledu. Když se však zaměříme jen na vraždy mezi partnery, zjistíme, že statistiky uxoricidy a mariticidy nejsou v rovnováze – třeba podle amerických dat z roku 2007 zavraždil muž ženu zhruba v 70 % případů. Přestože se data napříč zeměmi v průběhu času liší, jisté je, že ženy jsou ve větším ohrožení nežli jejich protějšky.

Podle dat zveřejněných OSN bylo během roku 2020 celosvětově zabito rukou svého partnera či blízkého příbuzného přes 47 000 žen a dívek. Dramatičtější interpretace těchto dat říká, že každých 11 minut zemře osoba ženského pohlaví vinou někoho, kdo patří mezi její nejbližší. Ke konkrétním datům není snadné se dostat, neboť statistiky z jednotlivých zemí bývají počítány odlišnou metodologií – obecně však zpráva OSN popisuje 13% pokles vražd žen a dívek během poslední dekády v Evropě; naopak ve stejném období podobné násilné činy na americkém kontinentě vzrostly o 9 %.

Rizikové faktory domácího násilí i vražd

Klinický psycholog Pål Grøndahl, který mimo jiné popisoval i osobnost Anderse Breivika, shrnul pět rizikových faktorů, jež mívají vrazi svých partnerů společných:

Byli svědky násilí během svého dospívání.
Už v minulosti vykázali násilnou činnost.
Byli už v minulosti odsouzeni.
Trpí závislostí na alkoholu či jiných látkách.
Je mezi nimi a partnerkami velký věkový rozdíl (většinou se jedná o výrazně starší muže).

Každopádně však platí osvědčená pravda, že nejlepším prediktorem budoucího chování člověka je jeho chování v minulosti; třeba v případě domácího násilí tahle poučka funguje s 90% přesností. Jestliže tedy někdo má za sebou násilné delikty či akty domácího násilí, s největší pravděpodobností bude v podobném duchu pokračovat i nadále.

Hlavním rizikovým faktorem z hlediska potenciálního spáchání vraždy je… narodit se jako muž. Za devět z deseti vražd po celém světě jsou zodpovědní muži, takže je pravděpodobnější, že muže zabije z rozličných důvodů jiný muž nežli jeho partnerka. „Muži mají více tělesných způsobů, jak projevit hněv a žárlivost než ženy. A to zejména v kombinaci s intoxikací. Mnoho mužů má větší potřebu kontroly a například jejich čest je mnohem více ohrožena, pokud je žena chce opustit,“ vysvětloval Grøndahl.

Oproti tomu ženy obvykle snáze přistupují k jiným způsobům, jak vztahovou nespokojenost či obavy ventilovat. Jsou schopnější ve vyhledání pomoci u přátel či rodiny, své pocity též lépe formulují partnerovi (pokud jim je otevřen). Zní to samozřejmě jako přežitá genderová klišé, ale Grøndahlova forenzní zkušenost je s těmito stereotypy vcelku v souladu. Ženy se podle něj uchylují k zabití partnera především v případech sebeobrany, často v důsledku dlouhodobého fyzického či psychického týrání ze strany partnera. I tak je však marticid výrazně méně.

Partnerky v ohrožení

Na pravděpodobnost takového činu má vliv i rodinný stav, v němž se partneři nacházejí. Výzkumy opakovaně potvrdily, že mezi manžely dochází k domácímu násilí (natož k následným vraždám) výrazně méně než u nesezdaných párů, které spolu žijí. Souvisí to nejčastěji s tím, že nesezdané páry bývají mladší, s nižším vzděláním a často i s dětmi z předchozích vztahů. Nemluvě o tom, že muži v těchto případech mívají větší tendence k žárlivosti. Opět, zní to jako klišé, ale klinické studie tyto předpoklady do značné míry potvrzují. A snad ještě větší riziko představuje odloučení: Pokud žena chce vztah ukončit (anebo tak přímo učiní), v čerstvých expartnerech to může probudit pocity žárlivosti či ztráty kontroly, jež v návalu emocí mohou vyřešit extrémně násilně – a to jak vůči partnerce, tak následně i vůči nim samým.

Mezi výše zmíněnými faktory je také osobní zkušenost s násilím v minulosti. Děti vystavené domácímu násilí či přímo zneužívání jsou z hlediska dalších vztahů velmi rizikové a mezi pachateli násilných trestných činů v domácím prostředí se často vyskytují ti, kteří si podobně traumatickými zážitky prošli už v dětství. Odvážnější psychoanalytické interpretace takových činů navíc hovoří o kombinaci závislého vztahu a zároveň odporu vůči partnerce – v takových případech se může stát, že by muž chtěl ukončit vztah, ale kvůli vnímané bezmocnosti toho není schopen, a tak se vražda jeví jako jediné možné řešení; jakkoli to pro naprostou většinu z nás zní nepředstavitelně.

Každopádně je třeba mít na paměti, že výše popsané rizikové faktory vycházejí ze statistik, kvantitativní zkušenosti, a že konkrétní motivy ke spáchání takového činu se mohou (a budou) případ od případu lišit.

ZDROJ: Science Norway