Vaše jméno souvisí s volbou partnera, bydliště nebo povolání

Možná jste už slyšeli o determinismu. Tenhle filozofický směr předpokládá, že jedna událost ovlivňuje všechny ostatní, a tak je člověk, svět i celý vesmír nekompromisně chycen do řetězce příčin a důsledků, z něhož se nelze vyvázat. Filozofové se odtud dostali až k tématu svobodné vůle, která podle deterministů v zásadě vůbec neexistuje – vše je totiž jasně dané. V dnešní době není takový názor populární, vždyť všichni jsme přece svobodní a můžeme si vybrat z neomezeného množství možností, no ne? Jenže minimálně v případě našich jmen můžeme o určité předurčenosti přece jen uvažovat.

Jméno provází životem

Pod krkolomným názvem nominativní determinismus se ukrývá zajímavá hypotéza, že to, jak se jmenujeme, má velký vliv na volbu našeho povolání. Tento termín je známý od poloviny 90. let, ovšem už studenti Sigmunda Freuda, konkrétně lékař Karl Abraham a psycholog Carl Gustav Jung, tuto možnost v souvislosti se svým učitelem přednesli – vždyť Freudovo jméno v němčině odkazuje k radosti, potěšení, čímž se právě nejslavnější psychiatr důsledně zabýval. Tato myšlenka zapadala i do Jungova pohledu na synchronicitu, čili na kauzálně nezávislých a zdánlivě náhodných jevech, kterým však přisuzujeme velkou váhu; i o tomto fenoménu jsme před časem psali.

Ve druhé polovině 20. století se však tento na první pohled zábavný koncept dočkal i důslednějšího vědeckého zájmu. Tým psychologů pod vedením Bretta Pelhama přišel v roce 2002 s termínem „implicitní egoismus“, podle něhož si vybíráme práce, bydliště i třeba partnery podle jména. Proč? Každý se totiž podvědomě chce sám se sebou cítit dobře a podle toho se i chovat – a právě jméno je jedním z nejsilnějších a v nejranějším věku pochopených znaků vlastní identity, takže se s ním snadno ztotožníme.

Souvislost rozhodně nenáhodná

Prostě to, co je nám blízké, se snažíme vyhledávat i následně v životě – a není moc věcí, co by nám byly bližší než jméno. To potvrzuje i profesor psychologie Richard Wiseman (což v předkladu mimochodem znamená „moudrý muž“), podle něhož se jedná o takzvané sebenaplňující se proroctví – když naše jméno zní inteligentně a honosně, rapidně roste pravděpodobnost, že se právě tak budeme i chovat. A narazit můžeme i na spousty dalších výzkumů – například o tom, že se lidé s pozitivními iniciálami dožívají vyššího věku; že si nenáhodně často vybíráme partnera se stejným počátečním písmenem křestního jména; že preferujeme produkty, jejichž název se aspoň trochu podobá našemu jménu… A tak dále, a tak dále.

Jiné vysvětlení, které známe i z našich končin, je pojmenovávání přímo podle profese – spousta českých Kovářů, Tesařů, Bednářů, Sedláků a dalších nositelů tradičních příjmení získala své jméno před mnoha generaci právě díky danému povolání. Latinské rčení „nomen omen“, jež znamená něco jako „jméno – znamení“, se tak nejspíše zakládá na pravdě. A to navzdory faktu, že se původně objevilo v divadelní hře z 3. století před naším letopočtem! Každopádně však jména hrají v našich životech velmi důležitou roli a bylo by dobré se nad tím více zamyslet!

Text: MS