Může krást nádraží identitu? Jsou místa, kde ano

Možná jste v uplynulých týdnech v kinech narazili na dokument Central Bus Station. Ten si ke zkoumání vybírá opravdu nezvyklé místo – autobusové nádraží. Ovšem ne ledajaké, neboť autobusový terminál v izraelském Tel Avivu je druhým největším na světě (po indickém Dillí) a vyznačuje se specifickým architektonickým záměrem, nad nímž dodnes zůstává rozum stát. Koncept „nonplaces for nopeople“ je totiž skutečně děsivý.

Místa a lidé. Anebo právě ne?

Telavivské autobusové nádraží se začalo stavět už koncem 60. let, ovšem kvůli mnoha problémům bylo slavnostně otevřeno až v roce 1993. Původní návrh počítal s tím, že se bude jednat o obrovský komplex obchodů a zábavních služeb, jimiž budou lidé moci trávit čas (a kde budou utrácet peníze) při čekání na autobus. Spíše než jako dopravní uzel mělo místo sloužit jako obchodní dům. Inu, budiž. Avšak filozofie, na níž dílo slavného izraelského architekta Rama Karmiho stála, zvedá obočí i dnes.

Antropologický termín „nonplace“ čili ne-místo označuje takové prostory, jež jsou zcela zaměnitelné a nelze je označit jako individuální a specifikovatelné místo. To se týká třeba dálnic, hotelových pokojů, letišť či právě obchodních domů. Tato ne-místa se nijak nepokoušejí budovat odlišitelnost od ostatních míst, čímž také nepodporují individualitu jedince a rozvoj jeho vlastní identity. Nedochází v nich k budování kontaktů, nejsou určeny k zapamatování, vrytí se do paměti.

Právě taková ne-místa jsou pak určena pro „nonpeople“, ne-lidi. Anonymní bytosti bez jedinečné identity, zaměnitelné a nahraditelné. Kupříkladu obchodní centra se snaží umožnit člověku nakoupit vše potřebné na jednom místě s minimem nutné komunikace s dalšími lidmi či přemýšlení o tom, kam a proč je potřeba jít.

Ještě dál dovádí tento koncept sociolog George Ritzer ve své knize The Globalization of Nothing. Ten považuje tuto kulturu „ničeho“ za znak globalizace a dlouhodobě pokračujícího trendu v de-individualizaci. Ne-místa jsou pro něj třeba unifikované řetězce rychlého občerstvení či kaváren; ne-lidé potom letušky a pracovníci call-center – tedy lidé, od nichž očekáváme pouze standardizovaný sled úkonů s minimem zapojení vlastní iniciativy či lidské intuice. Vždy samozřejmě záleží na úhlu pohledu a v tomto případě se na tyto lidi a místa díváme z hlediska zákazníků/uživatelů.

Autobusy a obchody

A jak tedy tyto sociologické a antropologické koncepty souvisejí s telavivským nádražím? V něm si totiž jejich děsivou platnost člověk uvědomuje více než kde jinde. Specifické stavební úpravy totiž vedou k tomu, že tento obchodní dům je absolutně nepřehledný. Není možné nalézt žádný systém v rozmístění eskalátorů a schodů, geometrie je nepravidelná a asymetrická. Člověku se může i udělat špatně z neustálého pocitu dezorientace.

Přitom se zjevně jednalo o cíl – zmatený a neorientující se člověk se musí toulat nekonečným bludištěm a v ideálním případě i utrácet peníze v obchodech. Jenže lidstvo v tomto případě překvapilo a na vychytralou Karmiho manipulaci odmítlo přistoupit. Většina obchodů postupem času zkrachovala jednoduše z toho důvodu, že do nich lidé nechodili. Central Bus Station se stal postupem času napůl opuštěným místem, kde se obchodníci neuživí a kam lidé nechtějí chodit. Alespoň malé vítězství humanity ve světě, kde na podobná ne-místa narážíme téměř na každém roku.

Text: MS