Mig-29 stále nejde do šrotu! Koupila si ho nečekaná složka ruské armády!

Od rozpadu SSSR se slavný MiG-29 ocitl na vedlejší koleji a konstrukční kancelář RSK MiG měla velké problémy s odbytem. Ruské letectvo nemělo peníze na nové stroje a námořnictvo dalo přednost konkurenčním „sůčkům“.

Produkci MiGů-29 tak udržoval při životě jen export, ale i ten zdaleka nedosahoval počtů prodaných suchojů řady 27 a jejich derivátů. V posledních několika letech se ale „devětadvacítka“ opět dostala do kurzu a poněkud překvapivě se nově stává páteřním typem ruského námořnictva. Už před ním ale na MiG-29 vsadilo i námořnictvo indické. Ruské námořní letecké síly donedávna disponovaly výzbrojí odpovídající konci 80. a začátku 90. let, teď však změny nabraly obrátky. Svědčí o tom i fakt, že během minulého roku byla dokončena výcviková a testovací základna NITKA u města Jejsk. Na ní sídlí 859. námořní letecké výcvikové centrum, které v prosinci začalo konečně testovat nový pozemní simulátor paluby letadlové lodě. Ten je schopen do značné simulovat provoz na letadlové lodi v různých podmínkách.

Do plného provozu by měl být simulátor uveden v první třetině tohoto roku. Nyní probíhají intenzivní testy jak simulátoru, tak i nových námořních MiGů-29 verzí K a KUB. Celý komplex začal vznikat jako náhrada výcvikového centra NITKA na Krymu, které po rozpadu Sovětského svazu vlastnila Ukrajina a ruské námořnictvo si jej pronajímalo. Ještě před rusko-ukrajinským konfliktem však ruská vláda rozhodla o vybudování centra v Jejsku.

Video z testů nového vybavení výcvikového střediska NITKA u Jejska:

Vývoj námořního migu zaplatila Indie

K v současnosti do ruského námořního letectva zaváděným námořním migům však vedla dlouhá cesta. Kontrakt mezi ministerstvem obrany a RSK MiG na první stroje MiG-29K a KUB byl oznámen v roce 2012 a počítalo se s nimi jako s náhradou za letité a opotřebované stíhací Su-33. MiG-29K/KUB je konstrukční kanceláří označován na multifunkční stroj 4++. generace, ovšem jeho kořeny sahají až do konce 70. let století minulého. Právě onehdy velení ruského námořnictva vyslovilo požadavek na nový námořní letoun střední kategorie. U MiGu vzali za základ tehdy vyvíjenou vylepšenou pozemní verzi označovanou jako MiG-29M. V roce 1982 pak poprvé vzlétl ke zkušebnímu letu demonstrátor nazvaný MiG-29KVP, jenž byl předobrazem budoucí námořní „devětadvacítky“.

První prototyp námořního MiGu-29K byl dokončen na konci 80. let. Jenže přišel konec SSSR a kolaps ruské ekonomiky. Námořnictvo neměla financí nazbyt, a tak přijalo do výzbroje jen hrstku paralelně vyvinutých námořních Suchojů Su-33 (což byl námořní derivát Su-27). U MiGu se však nevzdali a přes finanční potíže pracovali na projektu námořní „devětadvacítky“ dále. Ovšem vše šlo velmi pomalu a už se zdálo, že vývoj nových verzí MiGu-29 skončí, včetně té námořní. Na lepší časy se začalo blýskat na přelomu tisíciletí. Indické letectvo totiž hledalo nový námořní bojový letoun, který by se uplatnil na plánovaných letadlových lodích.

Indická vláda projevila zájem o MiG-29K a jeho dvoumístnou verzi KUB. Bylo to poněkud překvapivé, ruské námořnictvo provozovalo větší i výkonnější Su-33, naproti tomu námořní MiG-29 existoval jen v několika prototypech. Jenže zvítězil pragmatismus, menších migů se totiž do podpalubí letadlové lodě vejde více. Ovšem Indie požadovala modernější a výkonnější stroj, než představoval původní prototyp MiGu-29K. Konstrukční kancelář RSK MiG tak díky značnému indickému finančnímu příspěvku vyvinula zcela nový stroj opět s označením MiG-29K.

Indická „káčka“ byla určena pro letadlovou loď INS Vikramaditya, kterou v oné době hodlala Indie v Rusku získat. Šlo vlastně o bývalý sovětský letadlový křižník Admiral Gorškov, který byl podle indický požadavků přestavěn na letadlovou loď. Kontrakty na přestavbu lodě i na pořízení prvních 12 MiGů-29K a 4 MiGů-29KUB byly mezi ruskou a indickou vládou podepsány v roce 2004. O dalších pět let později pak indické námořnictvo dostalo první letouny a také po vleklých problémech i loď. V roce 2010 Indie objednala dalších 29 námořních „devětadvacítek“.

V Rusku migy místo suchojů

Ruské námořnictvo, jak již bylo řečeno, od počátku 90. let disponovalo stroji typu Su-33 (dříve označovaný i jako Su-27K). Nikdy neprošly žádnou modernizací a v současnosti jim končí technická životnost. Proto už koncem minulého desetiletí velení námořnictva zvažovalo jejich nástupce. A opět poněkud překvapivě padla volna na MiG-29 a nikoliv na některý s moderních derivátů Su-27. „Devětadvacítka“ je nejen menší, což je u jediné poměrně malé ruské letadlové lodě Admiral Kuzněcov podstatný parametr, ale také levnější a provozně úspornější než těžké suchoje.

Ruské námořnictvo, respektive ruská státní pokladna navíc ušetřily na vývoji nového letounu, protože vznik námořního migu do značné míry zaplatila Indie. Definitivní rozhodnutí, že novou páteří námořního letectva bude MiG-29K/KUB, padlo v roce 2011 a veřejnost se to dozvěděla o rok později. Námořnictvo tehdy oficiálně objednalo 20 jednomístných MiG-29K a 4 dvoumístné cvičně-bojové MiG-29KUB, které měly staré Su-33 nahradit v minulém roce. Do pravidelné služby se dostanou ale až letos. Navíc nedávno velení námořnictva oznámilo, že si pořídí další námořní „devětadvacítky“ pro další letecký pluk a olétané Su-33 projdou modernizací.

Námořní „devětadvacítka“

MiG-29K je multifunkční bojový letoun určený k ničení vzdušných, námořních i pozemních cílů na krátké a střední vzdálenosti. Má sloužit i jako obranný prostředek proti vzdušnému napadení vlastní flotily, jako průzkumný letoun i jako létající tanker. Verze KUB je určena především k výcviku, ale její bojové schopnosti nejsou vůči jednomístnému „káčku“ nijak umenšeny, až na menší zásobu paliva ve vnitřních nádržích. Zatímco původní podoba MiGu-29K vznikla na základě verze M, současné „káčko“ je derivátem nejnovější pozemní verze označované jako MiG-35. Tomu odpovídá i tvar trupu a překrytu kabiny. Původní prototypový MiG-29K z 90. let měl krátký bublinový překryt, který se odlišoval od dlouhého překrytu dvoumístné verze KUB. V současnosti vyráběná „káčka“ a „kuby“ se ale od sebe na první pohled neliší, protože i jednomístná verze má dlouhý překryt kabiny, což přineslo nižší náklady při výrobě.

Oproti starším pozemním „devětadvacítkám“ jsou ty námořní výrazně překonstruovány a mnohem lépe vybaveny. Především byla zpevněna konstrukce draku, stejně tak i podvozku, který má širší rozchod. V konstrukci byly použity kompozitní materiály, což snížilo váhu stroje, ale naopak zvýšilo odolnost vůči agresivnímu mořskému prostředí. Konstruktéři dokonce dosáhli až pětkrát menšího radarového odrazu letounu oproti starším verzím. Námořní migy mají integrální systém čerpaní paliva za letu, navíc však můžou doplňovat palivo jiným strojům díky speciálním podvěsným kontejnerům a k tomu uzpůsobené palivové soustavě. Zvýšila se celková maximální hmotnost na 22,5 tuny, ale také nosnost výzbroje i objem vnitřních palivových nádrží. K pohonu slouží modernizované motory RD-33MK, každý o maximálním tahu téměř 90 kN. S nimi dokáže letoun vyvinout maximální rychlost až 2200 km/h.

Vybavení pilotních kabin odpovídá nejnovějším trendům, jde tedy o tzv. skleněné kokpity zahrnující multifunkční displeje a průhledové zaměřovače (HUD). Tam, kde je u verze KUB místo pro druhého pilota, se u „káčka“ nachází další palivová nádrž. Na rozdíl od starších „devětadvacítek“ disponují verze K a KUB elektroimpulzním řízením „po drátě“ fly-by-wire. I když se u MiGu snažili stroj vybavit výhradně ruskými komponenty a vybavením, nepodařilo se to bezezbytku. Stroje pro ruské námořnictvo tak mají přilbové zaměřovače TopSight od francouzské firmy Thales a satelitní navigační moduly rovněž francouzské značky Sagem. Navíc kontejnery aktivního radarového rušení pocházejí pro změnu z Indie.

Stěžejním prvkem výbavy je ovšem palubní radiolokátor Žuk-ME domácí firmy Fazotron-NIIR s plošnou fázovanou anténou a elektronickým formováním a vychylováním paprsků (kategorie AESA). Ten dokáže nejen detekovat vzdušné, námořní i pozemní cíle, ale disponuje i režimem mapování terénu. Ve vzdušném módu má dosah přes 120 km, přičemž dokáže sledovat až 10 cílů současně a na čtyři navádět protileteckou výzbroj. V pozemním režimu je schopen detekovat cíl velikosti tanku na 25 km, v hladinovém pak například torpédoborec na 300 km. Vedle toho námořní migy disponují i opto-elektronickým pasivním vyhledávacím a zaměřovacím čidlem OLS-UE s dosahem až 15 km, které v sobě sdružuje laserový dálkoměr, infračervený lokátor a TV kameru.

Výzbroj je velmi rozmanitá na rozdíl od starších „devětadvacítek“. Ty byly totiž primárně stíhacími letouny, MiG-29K/KUB je však plně multifunkční stroj s nosností výzbroje činící až 5,5 tuny. Hlavňovou výzbroj zastupuje integrovaný kanon GŠ-30-1 ráže 30 mm se zásobou 150 střel. Výzbroj je nesena na osmi podkřídelních a jednom podtrupovém závěsníku. Můžou to být řízené protiletecké střely s aktivním, poloaktivním nebo infračerveným naváděním (např. typy R-77, R-73, R-27), protilodní (Ch-31A a Ch-35E), protizemní (např. Ch-25ML/MP, Ch-29T, Ch-31G, Ch-35U) či protiradiolokační řízené střely (Ch-31P). Migy však můžou nést i přesně naváděné pumy různých ráží, bloky s neřízenými raketami, kontejnery se submunicí, neřízené bomby i různé rušící a průzkumné kontejnery.