Jediné vesmírné stíhačky, které (skoro) existovaly: Dyna-Soar a MiG-105!
Poznejte první a poslední stroje, které mohly svádět vesmírné bitvy.
I když se nám Hvězdné války, Hvězdná brána nebo Battlestar Galactica snažily namluvit, že stíhačky ve vesmíru jsou z vojenského hlediska parádní nápad, z praktického hlediska se něčeho podobného zřejmě nikdy nedočkáme. Dnešní pokročilá elektronika i pravidla bojů ve vesmíru totiž daleko více hrají do karet dronům nebo řízeným střelám. V dávné minulosti, na počátku vesmírného programu, ale přesto dvě znesvářené supervelmoci pracovaly na konceptu něčeho, co se vesmírným stíhačkám blížilo nejvíce. Ani americký miniraketoplán Dyna-Soar ani jeho sovětská odpověď MiG-105 sice do vesmíru nikdy neletěly, kdyby však studená válka vyrazila jiným směrem, mohlo být vše jinak.
Letouny v éře kapslí
Průzkum, bombardování, vesmírné zachraňování a nakonec i ničení satelitů nebo balistických střel. To měly být hlavní operační cíle jednomístného letounu X-20 Dyna-Soar (zkrácenina z Dynamic Soarer), který mezi lety 1957 až 1963 vyvíjelo americké letectvo. Dyna-Soar vypadal jako malý raketoplán schopný řízeného návratu zpátky na Zemi. I když měl startovat na špici konvenční rakety, v éře neřízených modulů Mercury a Geminy (popř. sovětských Vostoků a Voschodů) byla idea agilního a znovupoužitelného stroje Dyna-Soar extrémně napřed. NASA nic podobného nerealizovala až do 80. let s raketoplány, a i ty nakonec zjevně předběhly svou dobu.
USAF vidělo hlavní přednost Dyna-Soar ve schopnosti řízeného návratu, kvůli čemuž si stroj zachoval i viditelné aerodynamické prvky. Když si však ministerstvo obrany nechalo v roce 1963 vypracovat studii potřeb vojenství ve vesmíru, došlo ke zjištění, že řízený návrat vlastně není nikterak podstatný. Stejné cíle jako Dyna-Soar mohly – jenom s neřízeným návratem – plnit i klasické moduly Geminy, které vyvinula NASA. Dyna-Soar byl tak nakonec zrušen a nahrazen vojenskými programy Blue Geminy a Manned Orbital Laboratury využívajícím moduly NASA, které byly rovněž zrušeny v roce 1963, respektive 1969, když vyšlo najevo, že letectvo vlastně pilotované vesmírné zbraňové systémy vůbec k ničemu nepotřebuje. To málo z vojenských požadavků hladce zastaly nepilotované satelity a NASA.
MiG-105 s označením Spiral byl vyvíjen právě jako ekvivalentní zbraňový systém Dyna-Soar (a jeho nástupců) v Sovětském svazu mezi lety 1965 až 1978. Oproti Dyna-Soar měl několik výhod – startovat měl ze střechy konvenčního letadla, disponoval by tak větší znovupoužitelností i operační flexibilitou. Spiral měl rovněž disponovat kapacitou poháněného přistání, kdežto Dyna-Soar musel spoléhat na bezmotorové klouzání. Manévrovací trysky by dávaly Spiralu značnou výhodu při úhybných manévrech ve vesmíru.
Spiral tak byl ještě pokročilejší než Dyna-Soar, a to dokonce tak moc, že Sověti jeho program po krátké pauze obnovili jako odpověď na vývoj amerického raketoplánu STS. Jako u jiných zbraňových systémů studené války se však oba systémy mohly dočkat dokončení a nasazení, kdyby jedna z mocností svůj projekt dotáhla do konce a na druhé straně neexistoval žádný ekvivalent. Pokud by MiG-105 uměl na Ameriku shazovat atomovky tak, jak by to nezvládly žádné balistické střely, druhé straně by z principu odstrašování nezbylo než vyvinout vlastní ekvivalent.
První a poslední vesmírní stíhači
Dyna-Soar ani MiG-105 tak sice nebyly vyvíjeny přímo kvůli střetu jednoho stroje s druhým, pokud by však mezi jejich operační možnosti patřilo ničení nepřátelských satelitů, v případě válečného nasazení by dost možná musely zasahovat i jeden proti druhému. Jejich bitvy by se však stěží podobaly dogfightům pilotů za druhé světové války, dokonce by byly i na míle vzdálené střetům moderních stíhačů. V první řadě by byli piloti na počátku kosmického věku mnohem závislejší na řídícím středisku při identifikaci cíle. Nikdy by s cílem nestihli mít vizuální kontakt a mnohem více by je zajímalo zaměření primitivních řízených raket a obrana proti těm pomalu letícím z druhé strany. Pravidla orbitální mechaniky nedovolují mnoho prostoru pro manévrování – pilot má totiž daleko méně paliva k návratu a uhýbání. Ve vesmíru není možné se ani kde schovat. Zároveň je kamkoliv velmi daleko. I díky tomu by hypotetická bitva mezi MiGem-105 a Dyna-Soar trvala řádově delší dobu než souboj mezi moderními stíhači. Samozřejmě, pokud by na třetí světovou válku došlo, pohled na úžasně zpomalené bitvy vesmírných stíhačů by stěží vyvážil zbytek podívané.
MiG 105
Nebylo to však naposledy, kdy jedna nebo druhá strana studené války uvažovala o podobném stroji. Ať už šlo o americký průzkumný koncept Isinglass, nástupce Dyna-Soar jménem X-23A nebo jeho východní protipól BOR, zatnutí Dyna-Soar a MiG-105 rozhodně nebylo naposledy, kdy supervelmoci zvažovaly pilotované vesmírné vojenské letouny. Na konci 60. let například americká DARPA zvažovala cosi jménem High Performance Spaceplane, který byl přímo vymyšlen jako stroj pro vesmírné souboje. Mezi hlavní cíle opět patřilo vyhledávání a ničení nepřátelských satelitů nebo balistických raket, stroj však v teorii disponoval mnohem větší manévrovatelností a byl specificky určen pro operace mimo atmosféru, nikoliv nutně řízený návrat.
Ostatně i americký raketoplán, stejně jako Buran, sovětská odpověď na něj, měly v teoretickém popisu práce likvidaci nepřátelských družic. To už však úroveň elektroniky dostoupila do takové fáze, že hypotetický konflikt o oběžnou dráhu plánovaný v 80. letech například programem Strategická obraná iniciativa už měl spoléhat čistě na autonomní a dálkově řízené satelity. A podobně tomu zřejmě bude i do budoucna, pokud se supervelmoci zítřka opět rozhodnou, že vesmírný prostor bude stát za válečné úsilí.
Ladislav Loukota