Lidé by raději dostali elektrošok - než aby museli přemýšlet

Je léto a život je příjemný. Konečně se můžete oddat tomu, co je nejúžasnější lidskou aktivitou - nedělat vůbec nic. Ale dokážou si lidé nicnedělání doopravdy užít? Nová studie v časopise Science ukazuje, že mnoho lidí raději dostane elektrický šok, než aby se posadili a jen tak přemýšleli, napsal list The Wall Street Journal.

Neurologové toho bezděčně objevili o nicnedělání docela dost. Při studiích neurozobrazování lidé leží ve stísněné kovové rouře a nudí se, zatímco čekají, až začne experiment. A přitom vědci náhodně zjistili, že tato nuda je spojená s charakteristickým vzorcem mozkové aktivity. Vyšlo najevo, že když neděláme nic, rozzáří se mnoho oblastí mozku podporujících složité způsoby myšlení.

Když lidé leží v rouře, kde nemají co dělat, začnou vzpomínat a vybavovat si události z minula ("Zatraceně, ten chlápek na mě byl minulý týden pěkně sprostý!"), anebo si plánují, co udělají v budoucnu ("Příště ho pěkně utřu."), a představují si, co bude dál: "Bude pěkně zdrcený, jak jsem mu to nandal."

Tento druh denního snění máme tendenci brát jako běžnou věc, ale ve skutečnosti jde o velmi silný druh myšlení. Mnohem víc než kterýkoli jiný živočich si lidé vyvinuli schopnost žít ve vlastních myšlenkách, odpoutaní od požadavků činů a zkušeností.

Francouzský filozof René Descartes přišel na své nejzásadnější myšlenky, když seděl sám v peci o velikosti šatníku, která byla jediným teplým místem během zimy v Holandsku. Když se někdo ptal Isaaca Newtona, jak objevil svůj gravitační zákon, odpověděl: "Tím, že jsem na to pořád myslel."

Má nicnedělání smysl?

Ale je nicnedělání, jen přemýšlení, pro člověka stejně zábavné jako přínosné? Psycholog Tim Wilson z Virginské univerzity spolu s kolegy požádali vysokoškoláky, aby 15 minut seděli v prázdné místnosti a nedělali nic, jen přemýšleli. A pak je vyzvali, aby zapsali, jak se dokázali soustředit, a jak se cítili. Většina studentů odpověděla, že se nedokázali soustředit - a polovině se to vůbec nelíbilo.

Možná to bylo tím, o čem přemýšleli. Hloubání nad nepříjemnými zážitky může člověka přivést k depresi, a to dokonce i klinické. Jenže vědci nenašli žádné rozdíly ve zkušenostech lidí, kteří měli pozitivní myšlenky, a těch, kdo se zaobírali těmi negativními.

Pátrání po příčinách

Anebo to mohlo být sterilním prostředím laboratorní místnosti? Asi ne, protože když vědci nechali studenty sedět a přemýšlet doma, nelíbilo se jim to ještě víc. Třetina dokonce přiznala, že podváděli; občas mrkli na mobilní telefon, nebo napsali krátkou esemesku.

Nemohlo to být tím, že zkoumaná skupina patřila k mladé generaci vzývající boha Twitteru? Opět chyba. Když vědci zopakovali experiment s církevní skupinou středního věku, výsledky byly stejné. Věk, pohlaví, osobnost, sociální média, nic nehrálo větší roli.

Opravdu lidé tak moc nenávidí přemýšlení? Vědci dali studentům slabý elektrický šok a zeptali se jich, jestli by zaplatili za to, aby nedostali další. Odpověď zněla ano. Pak je vědci posadili zpátky do laboratorní místnosti, kde neměli nic na práci a nic, s čím by se zabavili - s výjimkou tlačítka uštědřujícího elektrické šoky.

Výsledkem bylo, že mnoho účastníků testu si radši samo uštědřilo ránu elektrickým proudem, než aby nedělali nic. V tomto případě tu ale byl velký rozdíl mezi pohlavími. Celkem 67 procent mužů dalo přednost elektrickému šoku před nicneděláním, zatímco z žen to udělalo jen 25 procent.

Newton i neurologové tvrdí, že nedělat nic, jen myslet, může být nesmírně cenné. Proč je to tak těžké? Je snadné vinit z toho moderní svět, ale před 1000 lety měli buddhističtí mniši stejný problém. Meditace jim byla ku prospěchu, ale vyžadovala disciplínu, cvičení a snahu. Našemu nutkání "něco dělat" - alespoň zkontrolovat e-mail, je zkrátka těžké odolat. A to i uprostřed slunného letního dne, kdy ospalým vzduchem zní jen cvrkot lučního koníka.

ČTK