Kde vzaly želvy krunýř? Evoluční záhada je ještě zajímavější, než se zdá!

Želvy jsou dlouhověké. A to nejen z hlediska jedinců, kteří se u některých druhů dožívají více než jedno století, ale i z hledisku skupiny. Zhruba 200 milionů let se jejich základní stavební plán nezměnil. Některé z nich se přizpůsobily pobytu ve vodě (ale na kladení vajec stále musejí vycházet na souš), ale ten nejzákladnější identifikační znak si nosí s sebou po celou dobu své existence. Jakou odpověď bychom asi dostali, kdybychom se zeptali malého dítěte, jak se pozná želva? Asi dvouslovnou. „Má krunýř!“

Vědcům se aktuálně do rukou a pod mikroskopy dostala fosilie o stáří 240 milionů let, jež dosud ležela v sedimentech jihoněmeckého sladkovodního jezera. Až příliš nápadně připomíná želvu. Jen s drobnou, leč podstatnou výjimkou. Nemá krunýř. Teď už víme, kdy přišly želvy ke svým krunýřům? Ještě nedávno totiž věda znala jen část tohoto příběhu.

Půlželva?

Richard Dawkins ve své knize Největší show pod Sluncem odhaluje příběh želvy s polovinou krunýře. „V případě nového nálezu (kniha vyšla v angličtině v roce 2009, želva byla vykopána o rok dříve pozn. autora), vodní želvy ze svrchního triasu nalezené v Číně, se její stáří odhaduje zhruba na 220 milionů let. Dostala název Odontochelys semitestacea, ze kterého můžou latiny znalí čtenáři vyvodit, že na rozdíl od současných želv měla zuby, skutečně měla jen polovinu krunýře a její ocas byl o mnoho delší než u dnešních želv. Všechny tyto tři znaky ji řadí jako skvělého kandidáta na „chybějící článek“. Břicho této želvy pokrýval krunýř, tzv. plastron, úplně stejně jako u jejích dnešních příbuzných. Jenže jí téměř úplně chyběla jeho druhá polovina, hřbetní krunýř nazývaný karapax. Její záda tak byla měkká podobně jako u ještěrů, ačkoliv na nich měla tvrdé kostěné lemování podél páteře, jako mají třeba krokodýli; žebra pak byla zploštěna způsobem, jako by se pokoušela formovat jakési evoluční začátky karapaxu. Výborně! Želvu s polovinou krunýře i dobu jejího vzniku bychom měli. Aktuální nález posouvá celý příběh kupředu.

Praděda želva

Nově objevený a popsaný druh dostal jméno Pappochelys rosinae značící „praotec želv“ nebo „želví praděda“. Měl podobě jako jeho „potomek“ Odontochelys semitestacea hubu plnou zubů, tedy přesněji řečeno nejméně 29 v dolní a až 21 v horní čelisti. Současným želvám zuby nahrazuje tvrdý rohovinový zobák. "Zuby Pappochelys naznačují, že se živil drobnými bezobratlými a snad malými rybami," upřesňuje Hans-Dieter, vedoucí výzkumu. Oba druhy mají dlouhý ocas, ale Pappochelys je přesně oním dílkem puzzle zaplňující jednu z mnoha mezer evoluční skládanky.

Měl široká žebra směřující k tomu, aby se v budoucnu spojila v krunýř, a časově perfektně sedí do mezery v záznamu, která zela v době 260–220 milionů let. „Plochá spodní strana krunýře s názvem plastron se vyvinula jako první, pravděpodobně jak pro zajištění stability při plavání, tak i pro ochranu. Pappochelys měl silné břišní kosti a některé z nich vykazovaly na koncích známky vzájemného spojování. O dvacet milionů let později měl Pappochelysův potomek Odontochelys plastron plně vytvořený, ale ještě žádný kupolovitý horní krunýř,“ píše časopis Discover. Vypadá to, že už do příběhu želvího krunýře nic nechybí. Díky novému nálezu víme kdy byly „želvy“ bez něj, s polovinou i s celým. Teď je jen otázkou, za jak dlouho tento dokázaný evoluční záznam vezmou v úvahu i kreacionisté, lidé věřící, že Bůh vše stvořil najednou, bez postupných kroků a miliard let neustálého „vylepšování“.

Mimochodem víte, že vodní želvy, kam patří třeba populární mořské karety, se životu ve vodě přizpůsobily až druhotně? Zkrátka se po anabázi na souši vrátily zpět do vodního prostředí. Ale to už je jiné povídání.

Text: Topi Pigula