Kajínka lapili se zbraněmi v rukách. Pochyby z něj udělaly lidového hrdinu

Obětí vraždy se stal podnikatel Štefan Janda. Údajně se jeho aktivity pohybovaly od pohostinství, pašování a přeprodávání kradeného zboží až k ošklivému vydírání. Na obchodních schůzkách jej doprovázeli jeho dva bodyguardi, bratři Julián a Vojtěch Pokošovi, a nerozlučný diktafon, na který si Janda nahrával průběh svých schůzek. Už několik dní mu telefonoval muž, jenž se představoval jako doktor Lebeda a lákal jej na schůzku. Na tu se nakonec přes nelibost své manželky rozhodl vypravit. Slíbil ženě, že bude hned zpátky, nasedl i s Pokošovými do auta a vydal se v neděli 30. května 1993 na odlehlé místo před plzeňskou věznicí na Borech.

Čtěte také: Kajínek na křtu Ortelu pochodoval se samopalem. Policie řeší, zda šlo o maketu

Policie, přivolaná toho dne na totéž místo, přijela k hrůzné podívané. Jandova bílá Mazda byla prostřílená kulkami, Janda byl na místě mrtev. Bratři Pokošovi byli okamžitě přepraveni do nemocnice, přičemž Julián, jenž měl děsivou střelnou ránu v hlavě, chvíli komunikoval, nakonec ale zraněním podlehl.

Jeho bratr Vojtěch měl střelné rány v noze, paži, kyčli a v zádech blízko srdce, a podle lékařů byl trochu zázrak, že vůbec přežil. Rozběhlo se pátrání po okolnostech hrůzného masakru a policisté svého pachatele dopadli v únoru následujícího roku v Praze. Byl jím Jiří Kajínek, recidivista toho času na útěku, jenž ve chvíli, kdy jej policisté zadrželi, zrovna nakládal do luxusního mercedesu tři samopaly, osm pistolí, brokovnici a cca 10 000 nábojů. Zároveň u něho policisté našli pistoli s tlumičem.

Příliš rázná facka

Obraz, který byl předložen soudu a veřejnosti, byl relativně komplexní, přesto v zásadě prostý. Na počátku všeho byla obchodní dohoda mezi Jandou a podnikatelem Antonínem Vlasákem, jemuž pod cenou prodal hostinec Na Křižovatce v severoplzeňských Kozolupech. Cenu srazil schválně tak, aby se vyhnul dani, zbylé peníze po Vlasákovi přesto požadoval. Vlasák, jenž nechtěl platit nad rámec dohody, platbu odmítl, a tak se Janda uchýlil k vydírání. Vyhrožoval fyzickým násilím nejen Vlasákovi, ale i jeho manželce a synovi.

Čtěte také: Kajínkovi hrozí za samopal návrat za mříže. Případ dál řeší policie, vyjádřil se i Ortel

Zoufalý Vlasák se zachoval tak, jak by se v jeho situaci zachoval každý občan – obrátil se na policii. Ta však reagovala poměrně laxně, navíc se ukázalo, že někteří ze strážců zákona udržovali s Jandou blízké vztahy. Čím dál zoufalejší Vlasák si nakonec nechal poradit od dalšího podnikatele Alexandra Hegedüse, jenž mu doporučil známého, který by mohl Jandu trochu zastrašit a profackovat. Jak se později ukázalo, řečený známý měl trochu zvláštní představu o tom, co znamená „profackovat“.

Tím známým byl právě Kajínek, muž, který znal zločin a nápravná zařízení od svých třinácti let. Kajínek si zrovna odpykával jedenáctiletý trest za ozbrojené přepadení policistů, jimž ukradl auto. Podle psychologů byl extrémně nebezpečný a nenapravitelný, přesto mu ředitel příbramské věznice za podivných okolností přerušil výkon trestu od 21. do 23. ledna, čehož Kajínek údajně využil k tomu, aby se vypravil za ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem kvůli revizi svého případu.

Novákova odpověď, že mu nic nemůže slíbit, přispěla ke Kajínkovu rozhodnutí, že se do věznice nevrátí. Nakonec tedy zůstal „na svobodě“, kde se věnoval kriminální činnosti a podle znění obžaloby se nechal Vlasákem najmout na ono „profackování“, které bylo nakonec příliš rázné. V momentě, kdy Janda přijížděl na místo setkání, vykročil proti nim ozbrojený Kajínek, jenž vůz zasypal sprškou ran.

Útěk z vězení

Kajínek svou vinu od samého začátku popíral, nakonec se ale v případu stal jediným odsouzeným z dvojnásobné vraždy. Alexandru Hegedüsovi se nepodařilo prokázat, že Kajínka na čin zprostředkoval, nakonec byl ale odsouzen za neoznámení trestného činu. Antonínu Vlasákovi se nepodařilo prokázat vůbec nic. Soud notorického zločince poslal 23. června 1998 na doživotí do přísně střežené věznice na Mírově, kde měl strávit zbytek života ve vybrané společnosti takových osob, jako byl sériový vrah Ivan Roubal nebo zásadní figura tzv. orlických vražd Ludvík Černý. Mnohem větší pozornost médií si ale Kajínek vysloužil 29. října 2000, kdy po šesté hodině večer z přísně střežené věznice uprchl.

Kajínkův útěk byl mediální senzací. Aby podtrhli jeho nebezpečnost, přetřásali novináři nejen vraždu, za kterou byl odsouzen, ale také zdůrazňovali jeho zálibu ve zbraních, bojových uměních, značnou fyzickou zdatnost a vysokou inteligenci. První dny útěku byl Kajínek pro veřejnost nezastavitelným monstrem, nadprůměrně inteligentním zabijákem, který dokáže přechytračit a hravě uniknout bezpečnostním složkám a jenž může číhat v každém sklepě.

Čtěte více: Policie šetří výstup Jiřího Kajínka se samopalem

Následující dny se ale novináři začali zabývat jeho případem a určitými nesrovnalostmi, které z něho plynuly. Pro veřejnost se postupně začal stávat hrdinou. Dokázal utéct tak, aby nikoho nezranil – protože domluvený komplic, jenž mu měl dodat samopal, jej v klíčové chvíli nechal na holičkách – a pravděpodobně se snaží očistit své jméno. Když jej v prosinci téhož roku dopadli v bytě Marie Černé, manželky nechvalně proslulého orlického vraha, věřila už část veřejnosti v jeho nevinu.

Soudní drama

Kolem dvojnásobné vraždy se začaly rojit určité pochybnosti. V první řadě se ukázalo, že policie v Jandově případě zase tak laxní nebyla, na pátek 28. května 1993, tedy dva dny před vraždou, na něj připravovala zátah. Vrchní plzeňský komisař Kadeřábek ale akci přesunul na pondělí, protože „pátek je taková malá sobota, odpoledne se už nedělá“. Zároveň se objevila tvrzení ze strany Kajínkovy obhajoby, že ohledání místa činu nebylo nijak podrobné, vyšetřovatelé nesejmuli otisky ani nezajistili pachové stopy. Navíc se ztratil Jandův diktafon, na němž by měly být zaznamenány poslední chvíle jeho života.

Také je tu skutečnost, že další dva svědci, kteří v původním procesu označili Kajínka jako vraha, výpověď stáhli s odůvodněním, že jej označili pod nátlakem policie. Navíc se v roce 2005 přihlásil na policii jistý František Schrayer, jemuž Vojtěch Pokoš ve vězení údajně řekl, že nestřílel Kajínek, ale dva plzeňští policisté Jan Mikeš a Jaroslav Kronďák, a ti jej později přinutili označit Kajínka jako střelce.

Soud ale Schrayerovi neuvěřil. Nakonec Schrayer je recidivista, jenž může mít na očernění kriminalistů vlastní zájem, a Pokoš dodnes skálopevně trvá na tom, že vrahem je Kajínek a nikdy netvrdil opak. Sám Kronďák se na druhou stranu nijak netají tím, že Janda byl jeho kamarád, s nímž se znal z posilovny a se kterým se nikdy nebavil o své práci. Kajínek začal o svou svobodu bojovat znovu, tentokrát legitimními prostředky. Několikrát žádal o obnovu procesu, kterou krajský soud v Plzni v září 2004 zamítl. Kajínek se odvolal k vrchnímu soudu, jenž v únoru 2005 zrušil verdikt soudu nižší instance a nařídil mu případ otevřít.

Ze zločince hrdinou

Krajský soud nicméně žádost o obnovu procesu znovu zamítl pro nedostatek důkazů, což tentokrát potvrdil i vrchní soud. O obnovu řízení se pokoušelo také několik ministrů spravedlnosti, žádný soud však stížnostem nevyhověl. Předkládané důkazy o tom, že proces by se měl otevřít, se v očích soudů ukázaly jako spekulace. Ostatně lze těžko uvěřit slovu jednoho recidivisty proti druhému nebo posoudit, že v roce 1993 byl Kajínek skutečně nekuřák, a tak nemohou být nedopalky nalezené na místě činu skutečně jeho. Kajínek i jeho obhájkyně Klára Slámová předkládali nepřímé důkazy a sporná tvrzení, což nikdy nemělo úspěch. Veřejnost se mezitím stále více klonila ke Kajínkově nevině, což podpořil i vězňovými osudy inspirovaný film Petra Jákla.

Kajínek získával status hrdiny na rozdíl od jeho obětí, na něž média pohlížela jako na opovrženíhodné zločince. Veřejnosti byl tak podán obrázek oběti rozsáhlého komplotu, jenž sahá do nejvyšších míst. Oběti, obviněné ze zločinu, který nespáchala. A i kdyby spáchala, zavraždění byli stejně zločinci.

Je potřeba říci, že přestože Kajínkovi zastánci poukazují na laxní přístup vyšetřovatelů a nedostatek stop, vyšetřovací spis Kajínkova případu čítá přes 10 000 stran a obsahuje mimo jiné výpověď 56 svědků. Těžko lze tedy tvrdit, že by vyšetřovatelé nebo státní zastupitelství svou práci odbyli. V okamžiku, kdy byl Kajínek zadržený, měl ve svém vlastnictví nemalý arzenál zbraní včetně pistole s tlumičem. Do lidového hrdiny, jakého z něj v devadesátých letech 20. století udělala média a v desátých letech 21. století film, měl hodně daleko. Přesto svého snu o svobodě nakonec dosáhl. Prezident Miloš Zeman Jiřímu Kajínkovi udělil 23. května 2017 milost. Šlo o dost kontroverzní krok, odsouzený nájemný vrah se nejen dostal na svobodu, ale navíc získal status obdivované a sledované celebrity.

Zdroje: Plzeňská drbna / Kriminalistika.eu / Kurzy.cz