Francouzi navrhli supervěžák stojící na Sahaře, který (zřejmě) nikdy nevznikne

Jmenuje se La Tour des Sables a s výškou kolem 430 metrů by se běžně řadil mezi normální mrakodrapy – to by však nesměl být určen k vybudování uprostřed saharské pustiny. Věžák s objemem 77 hektarů slibuje být zcela autonomním habitatem pro tisíce obyvatel, obsáhne vlastní produkci potravin i energie (kombinací solárních panelů a páry získané v horkém prostředí), vodu by pak měl získat především recyklací a sběrem dešťových přebytků. V ideálním světě by jeho stavba začala v roce 2025.

Mrakodrap na Sahaře

Za návrhem stojí francouzská architektonická studia Nicholas Laisné Associés a OXO Architectes, přičemž jejich koncept věžáku spadá do kategorie tzv. arkologie, čili gigantického obytného "supermrakodrapu" se soběstačnými vlastnostmi nebo i vlastní interní hromadnou dopravou. Termín původně navrhl architekt Paolo Soleri pro soběstačné architektonické celky (nikoliv nutně mrakodrapy), brzy se však začal asociovat především s fantaskními supervěžáky, jako je třebas skoro milion obyvatel hostící koncept tokinské arkologie Shimizu Pyramid.

Taktéž celý projekt La Tour des Sables je jenom pouhým teoretickým návrhem. Je velmi nepravděpodobné, že někdy dostoupí do stadia realizace. Po více než půlstoletí vyhlížení arkologií se dokonce zdá, že se jich možná nikdy nedočkáme.

Jednoduše řečeno, arkologie i přes půlstoletí předpovědí stále jednoduše nepřešly do reality. Částečně jsou samozřejmě na vině problémy konstrukčního rázu – potřebnou výdrž nosných materiálů u těch nejbestiálnějších konceptů jako Shimizu ještě neumíme vytvořit, ačkoliv se k nim kvapem blížíme. Cena podobně futuristického materiálu nezbytného pro konstrukci kilometrových arkologií by však dosahovala astronomických hodnot i při jejich průmyslové produkci. Postavit tradiční obytné bloky dále od městských center je zkrátka stále daleko levnější.

S arkologiemi se navíc váže celá řada hypotetických bezpečnostních rizik. Milionová superstavba by byla noční můrou z hlediska požárních kritérií nebo obyčejných dopravních nehod. Bylo by třeba vymyslet možnosti její evakuace ve velmi krátkém čase. Jak by taková megastavba zvládala občanské nepokoje nebo výpadek elektřiny, problémy, které na relativně pravidelné škále postihují i daleko menší města? Jednoduše řečeno, obří arkologie jsou příliš velké, příliš drahé, příliš zranitelné.

Vize z jiných dob

Arkologie jsou především ztělesněním obav 60. a 70. let z přelidnění planety a nahuštění populačních center do vpravdě absurdních rozměrů. Statistika porodnosti však celosvětově dlouhodobě klesá, a to oproti obecnému dojmu i v tzv. zemích třetího světa. Čím více globálně stoupá úroveň života, sociální systém i kvalita zdravotní péče (především jak klesá kojenecká úmrtnost), tím méně existuje potřeba se zabezpečit na stáří velkým počtem potomků. Stejně jako jakýkoliv systém i lidstvo disponuje jakýmisi seberegulačními systémy chování. Po arkologiích proto neexistuje žádná reálná poptávka krom projektů vytvářených pro miliardáře.

Naproti tomu v daleké budoucnosti, kdy by už futuristické materiály umožňovaly vznik arkologií za snesitelnou cenu, se dá problém s přelidněním řešit i alternativními způsoby jako virtuální realitou nebo kolonizací jiných světů. Na nich by se už centralizované superbudovy mohly uplatnit. Tou dobou ale možná lidstvo vlivem genetického inženýrství i prorůstání s informačními technologiemi bude vyhlížet docela jinak než dnes a pro arkologie tak stále nebude místo. Vize arkologií z 20. století pak možná budou působit podobně mimoběžně, jako plány Julese Vernea na cestu k Měsíci v dělostřeleckém projektilu.

Ladislav Loukota