Carl Linné – před 310 lety se narodil se otec botanické a zoologické nomenklatury

Dnes by tento velikán systematické biologie oslavil 310. narozeniny. Jak už to bývá u podobných osobností, je jeho životní příběh je plný zvratů a šťastných náhod

Problematický prostořeký a nemajetný génius

Jean-Jacques Rousseau o Linném napsal: „Upřímně musím říci, že jsem se zatím nesetkal s žádnou významnější osobností“. Velmi podobně hodnotil Linného přínos i Johann Wolfgang von Goethe, který prohlásil: „S výjimkou Shakespeara a Spinozy neexistuje nikdo, kdo by mne ovlivnil tak silně jako Carl Linné“. Později se o něm také říkalo: „Bůh přírodu stvořil a Linné ji uspořádal“. Zavedl do tehdy chaotického systému řazení organizmů logický řád a stojí také za dvou slovným pojmenováním organizmů.

Než však Carl Linné dosáhl tohoto věhlasu, ušel dlouhou životní cestu, která nebyla vůbec jednoduchá. Podle svého otce Nilse Bengtsona se vlastně měl původně jmenovat také Bengtson. Rodinná tradice Bengtsonů však velela, aby se jeden ze synů vždy věnoval pastorační práci a stal se knězem. Na svém pozemku měl rodina staletou lípu a podle ni si noví kněží volili své jméno a tak podle rodinné tradice z Bengtsona stal Linné.

Od útlého dětství jevil velký zájem o rostliny. Říká se, že už ve čtyřech letech uměl pojmenovat drtivou většinu všech bylin a stromů v okolí a chtěl je všechny pěstovat na otcově zahradě. Ve škole nebyl příliš úspěšný student. Prospíval jen v předmětech, které ho bavily. Nešly mu ani jazyky a po většinu života používal jen švédštinu a latinu. O úrovni svých znalosti latiny prohlásil: „Moje latina asi nemá valné ceny, ale raději snesu tři pohlavky od gramatiků nežli jeden od přírody“.

Život Carla Linného byl plný nejen zvratů, kopanců a těžkých situací, ale také šťastných náhod. Po dvou letech neúspěšných studií na gymnáziu, musel tento ústav pro chabý prospěch opustit a začal se učit ševcem. Naštěstí si ho všiml místní lékař Rotmann, který ho začal soukromě připravovat na univerzitní studia. Nebýt Rotmanna, nejspíš by Linné šil boty.

Linné byl k univerzitním studiím připraven dobře, ale neměl dostatek finančních prostředků. Naštěstí opět zasáhla náhoda. Rotmann se přimluvil u svého přítele a lékaře profesora doktora Stoba, který Linného vzal k sobě na byt a stravu. Doktor Stobe velmi rychle rozpoznal Linného nadání, a ještě coby studentovi prvního ročníku, mu chtěl předat část své lékařské praxe. Dnes si to umíme jen velmi těžko představit, ale tehdejší švédská medicína probíhala téměř výhradně korespondenčně. Linné byl v mládí velmi netrpělivý na psaní se nedokázal dlouhou soustředit. Dr. Stobe napsal: „jinochova ruka nalezena jest příliš nesličnou“ a z předání části jeho lékařské praxe sešlo.

Po prvním roce studií se rozhodl přihlásit ke studiu na slavnější Uppsalské univerzitě. Opět však trpěl zoufalým nedostatkem finančních prostředků. Chtěl si přivydělat doučováním v bohatých rodinách, ale v tehdejším Švédsku převládal názor, že medicínu studují jen nečestní a nepoctiví lidé a nikde nebyl přijat. Už to opět vypadalo, že bude muset studia ukončit, ale jednu se v botanické zahradě potkal s doktorem Olafem Celsiem, který jako již řada vzdělanců před ním, rozpoznal Linného nadání a nadšení pro botaniku a vzal ho k sobě na byt a stravu. Opět se ukázalo, že je Carl Linné dítětem štěstěny. Olafem Celsius byl totiž také nadšený botanik. Linnému se tak otevřela jedinečná možnost studovat v herbářích a dostal k dispozici celou knihovnu.

Když si Linné přečetl dílo francouzského botanika Sébastiena Vaillanta, které pojednávalo k pohlaví rostlin, začal se v jeho hlavě rodit jeden z jeho největších vědeckých přínosů. V 18. století byl rostlinný pyl stále považován za vedlejší produkt rostlin bez valného významu. Právě tady Linného napadlo, že by mohlo být přínosné vytvoření systému rostlin, který bude založen právě na typických znacích rostlinných pohlavních orgánů.

I když byl Linné stále ještě student, začal vyučovat. Jeho přednášky byly většinou plné a to se nelíbilo jeho služebně starším kolegům, kteří si na něj začali stěžovat. Nakonec musel s přednáškovou činností skončit. Úsměvným paradoxem jeho profesního života je i to, že mu byla svěřena péče o uppsalskou botanickou zahradu. Stalo se to přesně rok poté, co se tu ucházel o práci zahradníka v pozici nemajetného a hladovějícího studenta, který neměl ani na oblečení a boty si vycpával papírem.

Terénní expedice do Laponska

Carl Linné se přihlásil na terénní expedici do Laponska. Cestoval většinou sám na koni, pěšky nebo lodích, které si svépomocí vyrobil. Odkázán byl jen sám na sebe a své vlastní schopnosti. Jako první vědec na světě měl možnost studovat a popsat severskou faunu a flóru. Jen těžko docenitelný význam mají i jeho etnografické poznatky o životě, zvycích a obyčejích Laponců.

Jeho přednášky v uppsalské přírodozpytné společnosti měly ohromný úspěch a Carl Linné byl přijat za jejího právoplatného člena.

Konflikt s Dr. Rosenem a cesta k doktorátu

Linné dokončil studia, ale protože neměl složený doktorát, stále nemohl učit a přednášet. I když se o to všemožně od roku 1733 snažil, jeho služebně starší kolegové mu činily nemalé ústrky a problémy. Konflikt s doktorem Rosenem dokonce vyústil do dnes spíše úsměvné situace, ale pro Linného to mohlo znamenat konec akademické kariéry. Linné jednoho dne v rozčilení vytáhl kord a začal Rosena honit po univerzitním pozemku ve snaze ho propíchnout. Jen díky zásahu Olafa Celsia byl tento konflikt vyřešen pouze akademickou důtkou.

Získání doktorátu bylo tehdy velmi nákladné a platilo se za něj. Tyto prostředky v té době Linné neměl a tak vzal za vděk radou svého přítele a biskupa Borovariuse, který mu poradil, aby se výhodně oženil a věno použil právě k zaplacení nutných poplatků za získání doktorátu. Netrvalo dlouho a Carl Linné požádal o ruku Sáru Luisu, dceru lékaře z Falunu.

Doktorát získal v roce 1735 v Holandsku a tam také publikoval většinu ze svých stěžejních děl. Mezi jeho nejvýznamnější a na svou dobu převratná díla patří bezpochyby Systema naturae (Soustava přírody) z roku 1735, Genera plantarum (Rostlinné rody) z roku 1737, Philosophia botanica (Botanická filozofie) z roku 1751 a v neposlední řadě Species Plantarum (Rostlinné druhy) vydané roku 1753. Ne všichni vědci té doby jej přijali s respektem a kladnou odezvou. Linné byl dokonce obviněn, že jeho díla jsou „sexuálně necudná a škodí mládeži“.

Lékařská praxe, uzdravení švédské královny a další pocty

Linné se vrátil do Švédska a otevřel si úspěšnou lékařskou praxi. Dnes bychom jeho ordinaci nejspíš označili cedulkou „venerologická poradna“. Linné se vskutku zabýval léčením pohlavně přenosných chorob. Největší úspěch jeho lékařské kariéry zaznamenal v okamžiku, kdy se mu v roce 1741 podařilo zvládnout chorobu švédské královny Luisy Ulriky. Na základě toho byl dokonce povýšen do funkce dvorního lékaře.

V květnu roku 1741 se se svými přáteli zasadil o založení Švédské akademie věd. Na jejím prvním zasedání byl zvolen jejím prezidentem. Dokonce stal i rektorem uppsalské univerzity. Netrvalo dlouho a obdržel Řád polární hvězdy a stal se členem londýnské Královské společnosti. Asi poslední poctou, které se mu dostalo, bylo povýšení do šlechtického stavu.

Konec svého úspěšného a plodného života strávil Linné od roku 1758 na svém statku v Hammarby, kde 10. ledna 1778 zemřel.

Text David Hainall