Bít, či nebít? Největší studie ukázala, jestli má smysl trestat děti násilím

Debata mezi příznivci a odpůrci je velmi vřelá – ale existují také vědci, které zajímají pouze fakta. Dr. Elizabet Gershhoffová z University of Texas zpracovala zatím největší studii na toto téma a výsledky zveřejnila v odborném časopise Journal of Family Psychology. Jde o meta-analýzu 50 let výzkumu tohoto problému.

Její práce má rovnou několik výsledků a shrnutí; tím zřejmě nejdůležitějším je fakt, že bití dětí má následky i na psychice dospělých. A tyto konsekvence jsou větší, než vědci doposud tušili. Gershoffová studovala pouze výprask – tedy naplácání, žádné jiné druhy tělesných trestů. Přestože jsou různé formy tělesných trestů často propojené, psycholožka se soustředila pouze na „nevinné naplácání“. Měla k dispozici údaje o bezmála 161 000 takto trestaných dětech ze Spojených států.

V rámci této studie ukázaly výsledky, že naplácání je velmi neefektivní metoda trestu i vynucení poslušnosti. „Zjistili jsme, že naplácání je spojeno s mnoha psychologickými dopady na děti, ale ne s jejich větší krátkodobou nebo dlouhodobou poslušností,“ píše se ve studii. „Tedy s tím, proč rodiče své potomky takto trestají…“

Studie dala také odpověď na klasickou obrannou reakci rodičů, kteří tělesné tresty ve výchově používají – tedy na argument: „Já jsem taky dostával a nijak mi to neublížilo.“ Omyl, z této studie poměrně jasně vyplývá, že lidé, kteří byli v mládí tímto způsobem trestáni, trpí větší mírou mentálními zdravotními problémy a častěji se chovají asociálně.

Jak časté jsou tělesné tresty?

Podle údajů organizace UNICEF se ve většině zemí tělesnými tresty trestá – a používají se poměrně často. Asi 70 procent dětí bylo tělesně trestáno nejméně jednou měsíčně. Nedá se tedy tvrdit, že by výprask byl nějakým tragickým trestem, který ze všech dětí vychová naprosté zločince, blázny a vrahy. Spíše studie dr. Gershoffové ukazuje, že plácání dětí je v podstatě ztrátou času a jedním z nejméně efektivních způsobů výchovy.

Současně se objevila spojitost mezi četností výprasků a intenzitou psychických problémů dětí. Čím více byly tělesné tresty používány, tím silnější problémy děti měly. Podle Gershoffové není ani tak problém, zda rodiče děti bijí, nebo nebijí, ale jak často je bijí…

Zákaz výprasků?

Výprasky se dříve používaly jako tresty nejen pro děti ale také pro dospělé – a bylo to nečekaně dlouho, například britské námořnictvo ho opustilo až roku 1969. Dětské výprasky již byly v jedné zemi zakázány. Stalo se to ve Švédsku již roku 1979, ale jiné státy se k němu zatím nepřidaly.

Snažila se o to Kanada, ale bez úspěchu. Na Novém Zélandu sice zákon prošel, ale byl pak odmítnut v referendu, kde se proti němu vyjádřilo 88 procent hlasujících!