Nesmyslné zákony antického Říma: Muž mohl beztrestně zavraždit svou ženu a děti

Starověký Řím je dodnes studnicí myšlenek i inspirace. Po řadu století před narozením Ježíše Krista i po něm dokázala Římská říše určovat jak technologické, tak i myšlenkově-humanistické trendy, podle nichž se budovala evropská civilizace. Římané dokázali zkvalitnit nejen životní podmínky na domovském Apeninském poloostrově, ale snažili se rozšířit své výdobytky i během svých tažení. Přes všechnu slávu Říma však stojí za připomenutí i několik bizarních zákonů a nařízení, jimiž se tehdejší občané řídili.

Zakázaná fialová

Fialová barva byla známkou luxusu a tento odstín na svém oděvu směly nosit pouze nejvyšší společenské vrstvy. Zákaz nošení fialového oblečení byl součástí tzv. zákonů proti přepychu, jež měly zdůraznit privilegované postavení určitých občanů, a tak podpořit sociální hierarchii. Pro Římany totiž bylo důležité na první pohled odlišit různé společenské třídy. A proč zrovna fialová? Barviva používaná pro fialové zbarvení oděvů byla jednoduše nejdražší, dovážela se totiž až z blízkovýchodní Fénicie.

Blonďaté prostitutky

Barva vlasů nebyla pro římské ženy otázkou módy, nýbrž jasně stanovených pravidel. Počítalo se s tím, že urozená a ctnostná dáma má přirozeně černé vlasy – pokud příroda zavelela jinak, musela se dotyčná snažit docílit co nejtmavšího odstínu. Naopak blonďatá hříva byla přisuzována barbarským kmenům ze severu a posléze i prostitutkám. Aby se sexuální pracovnice na první pohled odlišily od seriózních dam, musely si vlasy odbarvit nebo využít paruku získanou skalpováním barbarských nepřátel.

Pláč na pohřbech nechceme

Někdy se ale touha po luxusu dostala až příliš daleko. To platí třeba pro praxi, kterou známe i z pozdějších civilizací – totiž najímání profesionálních plaček na pohřby. Vždyť jak jinak vyjádřit lítost nad ztrátou milovaného člověka než zaplacením zástupů nahlas lkajících žen! Jenže v určitých případech bylo použití těchto plaček natolik nevkusné, až byl dokonce uzákoněn zákaz ženského pláče na pohřbech. Mužů se tento výnos netýkal, neboť tehdy byl veřejný pláč mužů sám o sobě zostuzením.

Blesk jako boží znamení

A zmiňme ještě jeden bizarní pohřební zákon. Pokud člověk zemřel úderem blesku, považovalo se to za trest boha Jupitera, který vládl obloze, a tedy i bleskům. Jupiter si podle Římanů vyhlédl daného člověka jako oběť, a tak tento nebožák nesměl být pohřben. Tělo bylo ponecháno jako obětina Jupiterovi, a pokud by se někdo z příbuzných rozhodl vůle bohů neuposlechnout a tělo přece jen pochovat, čekal by ho trest smrti.

Rodinná práva a povinnosti

Otec rodiny byl zdaleka nejdůležitějším členem této společenské jednotky. To rozhodně není nic překvapivého, práva žen a dětí napříč historií příliš brána v potaz nebyla. Ale možná by vás nenapadlo, co všechno otec mohl beztrestně dělat. Pokud třeba ekonomická situace rodiny nebyla příliš valná, mohl otec dočasně prodat své děti do otroctví. Abychom byli fér, musíme zmínit, že toto směl otec u jednoho dítěte udělat nanejvýše třikrát, poté byl prohlášen za špatného rodiče a děti se dočkaly svobody.

Ženy se po vstupu do manželství zase stávaly mužovým majetkem podobně jako jiné hmotné statky. Aby tomuto osudu předešly, měly možnost jednou za rok odejít na tři dny z domova – a pak se na následující rok vlastnictví ze strany muže vyhnuly. A aby toho nebylo málo, nadvláda mužů nad jejich rodinami sahala tak daleko, že jim mohl uložit libovolný trest – pokud se tedy muž rozhodl svou ženu a děti zavraždit, nic mu v tom nebránilo. Zákony antického Říma byly i přes svou pokrokovost v mnoha ohledech stále kruté i bizarní.

Zdroj: The Vintage News / Encyclopedia Britannica