Před 48 lety vyvrcholila aféra Watergate, Richard Nixon skončil jako prezident USA

Aféra Watergate začala 17. června 1972 nevydařeným vloupáním do kanceláře Demokratického národního výboru (protikandidát úřadujícího republikánského prezidenta Nixona), která byla toho času umístěna v hotelu Watergate. Jako každé ráno vykonával člen bezpečnostní služby Frank Wills obvyklé kolo jinak nudných pochůzek, když si na dveřích mezi schodištěm suterénu a garážemi povšiml něčeho neobvyklého. Mechanismus dveří byl zajištěn páskou, což ve Willsovi vzbudilo podezření a zavolal policii. Přivolaní strážci zákona prohledali budovu a v kanceláři Demokratického národního výboru zadrželi pětici zlodějů. Už na první pohled se nejednalo o amatérské pomatence. Všichni byli v oblecích a na rukou měli natažené latexové rukavice. Podle všeho v kanceláři seřizovali odposlouchávací zařízení a fotografovali některé dokumenty. Zadržení byli později identifikováni jako Bernard Barker, Virgilio Gonzalez, Eugenio Martinez, Frank Sturgis a James McCord.

Mezi zloději byl bývalý agent CIA

Při obžalobě byl přítomen novinář z Washington Post Bob Woodward, který během přelíčení zaslechl zajímavé informace. Nejzásadnější byla výpověď McCorda, který byl bývalým agentem americké zpravodajské agentury CIA a současný poradce republikánské strany. Novinář se chopil šance na zajímavý případ a událostí se začal dále zabývat. Další důležitá indicie vyšla najevo z Barkerova zápisníku, ve kterém bylo nalezeno telefonní číslo na bývalého zaměstnance Bílého domu E. Howarda Hunta. Později se ukázalo, že Hunt (bývalý agent CIA) a G. Gordon Liddy (toho času blízký spolupracovník prezidenta Nixona) s pěticí zadržených spolupracovali.

Aféra Watergate vyplouvá na povrch

Všichni obvinění vinu popřeli, přičemž republikánský prezident Richard Nixon (1913–1994) se od jakékoliv spojitosti s touto skupinou distancoval. Zapálený novinář Woodward se ale spojil s kolegou Carlem Bernsteinem, s nímž celou aféru Watergate zveřejnil. Novinářům jejich informace potvrdila neznámá osoba přímo z Bílého domu, které přezdívali „Deep Throat“ (Hluboké hrdlo). O spojitosti „instalatérů“, jak se přezdívalo pětici zadržených zlodějů, s prezidentem Nixonem tak nebylo pochyb. Minimálně překvapivé ovšem bylo, že 7. listopadu 1972 byl Nixon znovu zvolen prezidentem Spojených států amerických.

Později byla zřízena zvláštní vyšetřovací komise, přičemž roli předsedy soudu zastával John Sirica. Tomu poslal McCord dopis, v němž potvrdil, že vysocí představitelé republikánů a Bílého domu zaplatili obviněným za jejich mlčení. McCord se tak doznal, že všichni vypovídali lživě. Brzy vyšly na povrch další zásadní informace a klíčové dokumenty, které spojovaly amerického prezidenta s vloupáním do kanceláře Demokratického národního výboru. Podle zjištěného byl Nixon součástí „špinavé hry“ vedené proti demokratům, která stála za odposloucháváním telefonních hovorů „nepřátel“. Mezi nimi nebyli pouze političtí protivníci, ale také někteří novináři kritizující Nixona. Aktivity této skupiny mimo jiné zahrnovaly rušení demokratických shromažďování, špehování protikandidátů a krádeže důvěrných spisů. Důležitý obrat nastal v březnu 1974, kdy byl bývalý advokát John Mitchell a šest vrchních Nixonových poradců obviněno z pokusů o zabránění ve vyšetřování. Později byli skutečně odsouzeni.

Ztracené a vymazané odposlechy

Prezident Nixon i nadále popíral v celé aféře jakoukoliv angažovanost. Vývoj situace mu ale do karet nehrál. Během slyšení se přísedící dozvěděli o systému instalovaném v Bílém domě, který měl v Oválné pracovně každý hovor zaznamenávat. Výbor senátu trval na tom, aby byly tyto nahrávky vydány. Dobře totiž věděl, že právě existující nahrávky by mohly roli prezidenta v celé aféře potopit. Kazety Nixon nejprve odmítl vydat, což mnoho Američanů vedlo k přesvědčení, že prezident něco schovává. Nixon ale opět mlžil a na tiskové konferenci prohlásil: „Nejsem podvodník.“ Nejvyšší soud však 24. července 1974 jednoznačně rozhodl o jejich vydání a hlava státu pod velkým nátlakem nahrávky vydala – ovšem, jak se to vezme. Mnohé pásky zjevně chyběly nebo byly zničeny. Některé byly také přemazány, což prezidentova sekretářka odůvodnila s tím, že část nahrávky omylem přemazala. Mezi páskami se ale přece jenom našly důkazní informace. Například na nahrávce z 23. června 1972 prezident jednomu ze svých spolupracovníků řekl, aby informoval ředitele FBI a CIA. Těm měla být doručena zpráva, aby přestala být celá kauza vyšetřována. Situace nabrala rychlého spádu a téhož léta soudní výbor schválil články týkající se obžaloby proti prezidentovu postoji bránícím spravedlnosti.

Richard Nixon byl omilostněn

Richard Nixon začal nepochybně tušit, že se jeho úřadování chýlí ke konci, a tak raději 8. srpna 1974 na svoji funkci rezignoval. Rozhodnutí nabylo účinnosti již druhý den 9. srpna. Svoji rezignaci oznámil v ostře sledovaném televizním vysílání, kde řekl: „Vždy jsem se snažil dělat to, co je nejlepší pro národ.“ Nixon se tak stal prvním prezidentem Spojených států amerických, který ze své prezidentské funkce odstoupil. Jeho nástupcem se stal Gerald R. Ford, který Nixona v plném rozsahu omilostnil i přesto, že nakonec vyšla najevo existence tajného peněžního účtu, z něhož byly financovány aktivity Watergate usilující o znovuzvolení prezidenta Nixona.