Proč skončila rusko-americká válka o vesmír? Je to už 40 let!

Období studené války bylo provázené nevyhlášenou kosmickou válkou mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. V pomyslném závodě zprvu více bodovali Sověti, kteří vyslali do kosmu první družice i prvního člověka, Američané zase jako první přistáli na Měsíci. Před 40 lety se ale souboj o vesmírnou nadvládu podařilo změnit ve spolupráci. V rámci sovětsko-amerického kosmického experimentu, který byl zahájen 15. července 1975, se ve vesmíru o dva dny později spojily americká kosmická loď Apollo a sovětská loď Sojuz.

Projekt Sojuz-Apollo odstartovala "kosmická" smlouva, kterou v květnu 1972 v Moskvě podepsali americký prezident Richard Nixon a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Do té doby používaly Washington i Moskva své vesmírné kroky jak bitevní pole, které odráželo rivalitu. Nová smlouva tak slibovala průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru, kterou projekt Sojuz-Apollo zahájil. Prvotním cílem projektu Sojuz-Apollo bylo vyzkoušet možnosti záchranných operací ve vesmíru.

Ruce nabídnuté k podání – na oběžné dráze

Velitelem amerického Apolla se stal trojnásobný astronaut Thomas Stafford, jehož loď Gemini 6 se v prosinci 1965 na oběžné dráze poprvé setkala s plavidlem Gemini 7. Spojovací modul pilotoval Donald Slayton. Třetím členem posádky byl Vance Brand. Sojuzu velel Alexej Leonov, první člověk na světě, který vstoupil do otevřeného kosmického prostoru (v březnu 1965). Doplňoval ho Valerij Kubasov, který v roce 1969 absolvoval první společný let lodí Sojuz 7 a Sojuz 8.

Před startem museli vědci na obou stranách vyřešit řadu problémů, především rozdílnou konstrukci Apolla a Sojuzu. Sověti například létali s kabinou naplněnou stlačeným vzduchem, zatímco Američané se stlačeným kyslíkem. Aby bylo možné obě směsi propojit, musel být snížen tlak vzduchu Sojuzu a postaven spojovací modul, ve kterém kosmonauti při přechodu z jedné lodi do druhé strávili určitý čas nutný k aklimatizaci.

Posádky se také musely naučit jazyk kolegů, protože komunikace se vedla v jazyku posluchače – Američané mluvili rusky a Rusové anglicky. Navštěvovali se vzájemně v Houstonu a v Hvězdném městečku, kde se podrobně seznamovali s konstrukcí obou lodí a učili se je řídit.

Dva roky příprav se vyplatily!

Přípravy trvaly více než dva roky. Jako první odstartoval 15. července 1975 ve 13:20 SEČ z Bajkonuru Sojuz 19. Miliony lidí mohly poprvé v televizi přímo sledovat start sovětské rakety. Týž den ve 20:50 hodin SEČ se z mysu Canaveral odlepilo i Apollo 18. Na oběžné dráze zaujaly obě lodi ve stanovené době výchozí pozice a začaly se připravovat ke spojení. Spojovací manévr začal 17. července ve 13:54 SEČ, když byly lodě od sebe vzdáleny 1130 kilometrů. Spojení se povedlo napoprvé, v 17:12 SEČ. Za tři hodiny si ve dveřích spojovacího modulu Stafford s Leonovem podali ruce.

Následovaly vzájemné návštěvy posádek, reportáže, společné jídlo, výměny vlajek a dárků. Posádky provedly pokusy s UV zářením, tavbou kovů nebo umělým zatměním Slunce. Definitivně se plavidla rozpojila 19. července. Sojuz 19 přistál 21. července 1975 v 11:51 SEČ u Arkalyku v Kazachstánu a Apollo 24. července 1975 ve 22:18 SEČ v Tichém oceánu nedaleko Havajských ostrovů. Mise byly úspěšně završeny...

Jedna vlaštovka jaro neudělala

Pouze americká posádka měla menší zdravotní potíže, protože se kvůli chybě při přistání nadýchala škodlivých plynů. Projekt Sojuz-Apollo měl zahájit hlubší spolupráci obou velmocí. Ale přituhnutí v mezinárodní politice, utajování techniky Sověty a jejich snaha získat co nejvíc informací od druhé strany znamenala i konec vesmírné spolupráce. Jedna expedice však stačila k potvrzení, že se kosmické lodě obou zemí mohou na oběžné dráze spojit, a tedy i případná záchranná výprava je reálná.

Na další vesmírné spojení si svět musel počkat dlouhých 20 let. Tehdy se spojil americký raketoplán Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir a spojením vzniklo největší těleso, jaké kdy lidé vytvořili ve vesmíru.

ČTK