NASA nahrála zvuk černé díry. Umožňuje ho sonifikace vesmírných objektů

NASA nahrála zvuk černé díry a vy si ho můžete poslechnout. Jak to dokázala?

Očima pouště Atacama – černá díra

Sonifikace vesmírných objektů zažívá rozmach. Dochází při ní k převodu zvuku o desítky oktáv výše, aby je lidské ucho vůbec zachytilo

Ačkoliv se nás mnohdy autoři sci-fi filmů snaží přesvědčit o opaku, vesmír je velmi tiché místo. Jak je známo, ve vakuu se zvuk nešíří, takže i kdybyste sledovali například dramatickou srážku planety s velkým asteroidem, napínavá scéna apokalyptických rozměrů pro vás stále bude jen němou podívanou.

Na druhou stranu to ale neznamená, že vesmírné objekty žádné zvuky nevydávají a nemůžete si je poslechnout. Důkaz přinášejí astronomové z NASA, kteří zveřejnili první sonografické nahrávky toho, jak zní dvě černé díry. Poslechnout si je můžete hned teď.

Jak zní černá díra?

Zejména na prvním příkladu sonografie černé díry v galaxii Perseus je fascinující to, že nahrávka pochází už z roku 2003. Znamená to, že se vědci mohou zpětně vracet k podobným archivním materiálům a snažit se jim podle jednotného postupu přiřadit adekvátní zvuky. O úspěšné dokončení projektu se postaral tým z rentgenové observatoře NASA Chandra, který na zvuky převáděl tlakové vlny vycházející ze středu černé díry ve zmíněné galaxii. Zvuk však musel projít opakovanou syntézou a posunem o 57 a 58 oktáv výš, aby jej mohlo začít vnímat lidské ucho.

Výsledek práce týmu z NASA Chandra odhaluje hluboké magnetické sténání, které vytváří supermasivní černá díra způsobující vlnění v okolním prostředí. Radarové pásmo, které probíhá nad obrazem černé díry ve videu, navíc umožňuje posluchači vnímat, jak zní vlnění z různých směrů.

Černé díry nepřestávají fascinovat Zdroj: iStock

Stejným způsobem pak tým vědecké pracovnice pro vizualizaci v NASA Chandra, Kimberly Arcand, použil také k převedení nedávného snímku z teleskopu Event Horizon, který zachytil supermasivní černou díru Sagittarius A. I v tomto případě jde o mírně výhružnou, děsivou, ale i opojnou nahrávku, která by klidně mohla „hrát“ v některém ze zmiňovaných sci-fi filmů.

K čemu je to dobré?

Kromě naslouchání přízračnému zvuku černých děr však může taková přeměna dat pomoci astronomům i při zkoumání vesmíru mimo naše kosmické sousedství. Zejména ve snaze objevit nové exoplanety. Případně při určování, zda je přítomna polární záře, i když ji pouhým okem nevidíme. „V některých případech existují ve vesmíru skutečné hudební rytmy a vzory,“ doplňuje Matt Russo, astrofyzik a specialista na sonifikaci, který se na projektu rovněž podílel.

„Myslím si, že oživení tohoto jevu opravdu pomáhá propojit něco, co je velmi abstraktní a technické, s něčím, co je velmi osobní a důvěrně známé, tedy s hudbou,“ dodává. Sám se přitom podepsal pod mnoha skladeb, které se objevily na albu využívajícím pozorování sondy Chandra – A Universe of Sound – které onu magickou sonifikaci doplňuje a otevírá nový rozměr pozorování ne tak tichého vesmíru kolem nás.

Zdroj: Popular Science