Zapomenutí vynálezci: stěrače oken vymyslela žena!

I obyčejné věci, které nás obklopují, mají své vynálezce. U mnohých výtvorů bychom to ani neočekávali a jména jejich tvůrců už často nejsou vůbec známa. Pokud ano, tak nám nic neříkají. Kdo by z nás hádal, že stěrače, bez kterých si nedovedeme představit jízdu za deštivého počasí, vymyslela žena. Ano, první prakticky použitelný stěrač čelního skla pro dopravní prostředky má na svědomí Američanka jménem Mary Andersonová. Je to o to zajímavější, že žádnou vynálezkyní ani techničkou z povolání nebyla. Měla však vnímavou, hloubavou a praktickou povahu.

Narodila se na alabamském venkově v roce 1866. Když jí byly čtyři roky, zemřel jí otec a Mary pak žila se svou sestrou a matkou především z pozůstalosti a pronájmu nemovitostí, jež po otci zůstaly. V roce 1889 se všechny tři přestěhovaly do rychle se rozrůstajícího města Birmingham v Alabamě. Mary tam nechala postavit nájemní dům, který pak vlastnila a spravovala. Nicméně toužila se osamostatnit, a tak opustila svou matku a sestru a v roce 1893 se přestěhovala do kalifornského Fresna, kde koupila dobytčí farmu a vinohrady. Nic nenasvědčovalo tomu, že se kalifornská farmářka stane vynálezkyní.

S pokladem se začíná snadno

Ovšem už o sedm let později se vrátila zpět do Birminghamu, kde v onom nájemním domě zanechala matku a sestru. Hlavní starostí se tehdy pro Mary stala její churavějící teta. Ta se do domu nastěhovala s velkými kufry, které ovšem nesměl nikdo otevřít. Když teta zemřela, ukázalo se, že její cestovní bagáž ukrývá celou kolekci drahých šperků a zlato. Pohádkové dědictví přišlo rodině vhod a zajistilo jí do budoucna pohodlný život. Nic z toho by však na svět nepřivedlo stěrače, které Mary vymyslela. Na ty přišla zcela náhodou, když se vydala na začátku roku 1903 na výlet do New Yorku.

Když Mary Andersonová dorazila do americké metropole, panovalo velmi nevlídné a sychravé počasí. Mrzlo, ale zároveň padal sníh s deštěm, takže bylo vidět sotva na pár kroků. Mary se rozhodla pro projížďku ulicemi města v tramvaji, ale kvůli počasí toho moc vidět nemohla. Stejně na tom ovšem byli i řidiči tramvají a automobilů. Při špatném počasí tehdy bylo běžné, že se řidiči za jízdy vykláněli z bočních oken, aby něco viděli. Často také museli zastavovat, aby sníh z čelních skel odstranili ručně.

U automobilů to nebyl takový problém, většina z nich měla otevřenou karosérii, ovšem řidiči tramvají a omnibusů museli se sněhem zápasit neustále. Mary si všimla, že tramvajáci každou chvíli na ulici zastavovali, aby očistili skla nebo využívali dosti nepraktický konstrukční prvek kabiny. Newyorské tramvaje měly čelní sklo dělené, přičemž horní část se dala posuvem dolů otevřít. Pokud tedy bylo čelní okno znečištěné nebo zasněžené, řidič okno otevřel a měl nerušený výhled před sebe. Jenže v mrazivém počasí se sněžením nebo za deště samozřejmě všechen ten nečas vnikl do vozu, takže okno nemohlo zůstat otevřené stále. Zápas tramvajáků s padajícím a namrzajícím sněhem Mary pozorně sledovala a právě tehdy jí přišel na mysl stěrač čelního skla ovládaný zevnitř řidičovy kabiny. Prý už přímo v tramvaji si načrtla hrubou podobu svého vynálezu.

Ženská za volantem. A se stěračem

Z výletu se vrátila do Birminghamu a tam začala svůj nápad rozvíjet a zkoušet. Po měsících nezdarů a předělávání sestrojila ručně ovládaný stěrač, který se stal předobrazem těch, jež se o pár let později začaly objevovat na automobilech. Rameno byla ze dřeva, stírací lišta pak dostala gumovou manžetu dosedající na sklo. Mary stěrač zkoušela v autě, kde vedle volantu umístila ruční páku, kterou se rameno stěrače ovládalo. Když řidič za páku zatáhl, soustava pružina přiměla rameno stěrače vykonat pohyb do strany a zpět. Díky tomu gumová manžeta setřela nečistoty z čelního skla. Taháním za páku pak mohl řidič celý proces neustále opakovat. Svůj výtvor Mary koncipovala především jako stěrač pro zimní období, dal se proto snadno demontovat.

Je třeba říci, že s nápadem na stěrače čelního skla Mary Andersonová nepřišla jako první, ale jako první sestrojila něco, co opravdu v praxi fungovalo. Bylo to však v době, kdy už sice automobily po ulicích jezdily, ale bylo jich poskrovnu. Začátek výroby Fordova modelu T, který motorizoval Ameriku, měl přijít až v roce 1908, ovšem i ten měl z velké části otevřenou karosérii. Mary Andersonová si svůj vynález nechala patentovat v listopadu roku 1903 pod číslem 743 801, pak už jen zbývalo uplatnit jej i v praxi. Jenže to se ukázalo jako mnohem tvrdší oříšek, než jej přivézt na svět.

Vynálezkyně, která z toho nic neměla

Stěrač nabídla několika výrobcům dopravních prostředků, ale byla vždy odmítnuta. V jedné kanadské firmě jí řekli, že její stěrače jsou k ničemu a že by se jejich výroba komerčně nevyplatila. Jinde jí zase odbyli s tím, že kmitající stěrače by rozptylovaly řidiče, což by vedlo k nehodám. Tak se stalo, že její patentová práva vypršela dřív, než z toho mohla něco mít. Zařadila se tak do zástupu vynálezců, jejichž jména sotva kdo zná, a kteří své výtvory neproměnili v bohatství a slávu. Přitom první stěrače na principu vynálezu Mary Andersonové se na továrně vyráběných autech objevily ještě za jejího života těsně před první světovou válkou. Automobilka Cadillac je začala standardně montovat do svých vozů v roce 1922.

Mary se ovšem už v nijak ve vynalézání neangažovala, ve dvacátých letech, kdy nastal zlatý věk automobilismu, se věnovala svému nájemnému domu v Birminghamu a letnímu sídlu v Tennessee, což činila až do své smrti v roce 1953. Až smrt způsobila, že se do širšího povědomí dostala její zásluha na vzniku stěračů, když New York Times a časopis Time zvěřejnily její nekrolog. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že ke stěračům čelních oken řekla své i další žena, Charlotte Bridgewoodová.

Ta si totiž nechala v roce 1917 zapsat patent na automatické elektricky poháněné stěrače, které ovšem místo gumových manžet používaly speciální válečky. Ovšem ani Charlotte Bridgewoodová nic ze svého patentu nezískala. A aby toho nebylo málo, její dcera Florence Lawrencová vynalezla směrovou signalizaci pro automobily i brzdová světla aktivovaná sešlápnutím brzdového pedálu. Florence byla velkou automobilovou nadšenkyní, která sama několik vozů vlastnila. Není divu, šlo totiž o proslulou hollywoodskou filmovou hvězdu éry němého filmu.

DP