Peklo v dole San José aneb film 33 životů byl jen slabý odvar skutečnosti

Tak začíná drama, které se odehrálo v poušti Atacama v Chile. Poušť Atacama pokrytá skalami je nejsušší oblastí světa, pro Chile ale představuje skrytý poklad. Pod dunami se ukrývají bohaté zlaté a měděné doly. Právě v nich se před lety odehrálo jedno z největších neštěstí v dějinách hornictví: Důlní neštěstí u města Copiapó, při němž se 33 horníků ocitlo uvězněno 700 metrů pod zemí bez naděje na návrat na povrch. Neštěstí, které se zatajeným dechem sledoval celý svět.

Katastrofa v dole San José: Den první

Hornické město Copiapó se onoho osudného rána 5. srpna 2010 probouzí do mlžného oparu. Horníci jako obvykle nasedají do autobusu, který se rozjíždí směrem k měděnému dolu San José. Ruda se zde těží více než sto let. Je osm hodin ráno a muži jsou připraveni nastoupit na směnu. Cesta autobusem trvá tři čtvrtě hodiny. Vozidlo se pohybuje po hlavní komunikaci, které horníci říkají „rampa“. Jde o tunel o rozměrech 5 x 5 metrů dlouhý 8 kilometrů, spirálovitě se zavrtávající do hlubin.

Toho dne se autobus zastavil v hloubce 700 metrů pod zemí, muži vystupují a pouštějí se do práce. Důl San José tvoří velmi tvrdá a kompaktní skála (diorit). Je starý, těží se v něm už od roku 1889 a není v dobrém stavu. Několik posledních dní se z něj navíc ozývá nezvyklý hluk. Horníci říkají, že hora „pláče“, praská. Zvláštní praskání je pravděpodobně způsobené sotva postřehnutelnými seismickými otřesy.

Je 13 hodin 50 minut, když horníci uslyší hluk připomínající výbuch. Ve skutečnosti jde o obrovský zával, způsobený odlomením velkého bloku horniny. Ten při svém pádu zavalí důlní chodby hned v několika úrovních. Horníci se po prvotním šoku pokoušejí razit si cestu oblaky prachu zpět směrem k rampě. Marně. Postupně zjišťují krutou pravdu – skála totálně zatarasila cestu ven.

Tváří tvář kamenné zdi horníci pochopí, že jestliže je rampa zablokovaná, zbývá jediná možnost úniku – komínové ventilační průchody, které spojují jednotlivá patra dolu. Jejich úkolem je zajistit přístup vzduchu a umožnit přísun vody do dolu a je zde i elektrické vedení a telefonní kabely. Průduchy musí být ze zákona vybaveny žebříky. Naděje, jak se dostat z podzemního pekla. Žebříky ale v komínových průduších z nepochopitelných důvodů chybějí a bez nich je šplhání v průduchu velmi riskantní. Přesto si horníci vyrobí nouzová lana z elektrického kabelu a šplhají vzhůru, v tvrdé hornině upevňují železné skoby. O dvě patra výš narazí na stejný blok skály, a tak se poslední naděje na záchranu rozplývá.

Z hlubin hory se valí prach, telefonní spojení je přerušeno. Na povrchu nikdo neví, jestli v podzemí vůbec někdo přežil. Chile je v pohotovosti. Mezitím se všech 33 horníků v dole rozhodlo přemístit do tzv. odpočinkového „útulku“, což je prostor ležící asi 100 metrů pod zdí tvořenou zřícenou horninou. Zde vymýšlejí plán na přežití. Je nutné si zajistit pitnou vodu, prozkoumávají zásoby potravin. Zjišťují, že pitnou vodu nemají, musí použít tu z kontejnerů – užitkovou vodu silně kontaminovanou petrolejem, olejem, zbytky výbušnin a dalšími nečistotami. Potravin také není moc, na jednu porci musí horníkům stačit lžíce tuňáka a trocha mléka ředěná vodou. Navíc podmínky v podzemí jsou extrémní, teplota vzduchu dosahuje téměř 50 stupňů a vlhkost 90 %.

Katastrofa v dole San José: Den druhý, třetí… sedmý

Nazítří po závalu se příbuzní horníků sjíždějí na místo neštěstí. Rodiny mají velmi málo informací, jsou sice ujišťovány vedením dolu, že horníci jsou v pořádku, že žijí, ale ve skutečnosti jak vedení dolu, tak vláda Chile neví nic. Všude vládne napětí, nervozita a strach.

Tváří tvář tlaku veřejnosti musí však chilská vláda reagovat. Na místo neštěstí povolává hlavního inženýra bezpečnosti práce největšího důlního podniku v Chile – André Sugareho. Ten má řídit záchranné práce. Od chvíle, kdy došlo k neštěstí, uplynulo pět dní a nikdo neví, jsou-li horníci naživu. Není známa ani jejich přesná pozice. André Sugare nemá na vybranou. Rozhodne se sám sestoupit do dolu. To, co zjistí, ho vyděsí. Obrovský blok skály, který se odlomil z jedné stěny dolu a váží přibližně 700 000 tun, totálně zavalil přístupovou cestu. Nadějí však je, že horníci v době závalu pracovali na dně dolu, tedy pod tímto obrovským skaliskem. Existuje tedy teoretická šance na jejich přežití. A pokud horníci žijí, určitě se uchýlili do jednoho z nouzových prostorů, které se v dolech nacházejí a kterým se říká útulky.

André Sugare potřebuje zjistit, jak dlouho horníci vydrží bez jídla za předpokladu, že mají vodu k pití. Lékaři odhadují tuto dobu na 40 dnů. Pro záchranáře začíná tragický odpočet. Právě tolik času mají na to, aby k horníkům dostali potraviny. Jestliže od neštěstí uběhl téměř týden, zbývá 34 dní na to, aby je nalezli – pokud jsou horníci naživu.

Katastrofa v dole San José: 17 dnů od neštěstí

Zdá se, že existuje jediný způsob na záchranu. Do skály vyvrtat otvor a trefit se do útulku. Jenže to je problém. Pravděpodobnost, že vrtem zasáhnete konkrétní místo v hloubce 700 metrů pod zemí, je jako se trefit z Eiffelovy věže do krabičky zápalek. Malý technický zázrak. Aby záchranáři zvýšili pravděpodobnost „trefy“, uskuteční celkem dvacet malých zkušebních vrtů. S trochou štěstí by se alespoň jeden z nich mohl dostat až k horníkům.

Záchranáři se rozhodli správně. 13. srpna v 19 hodin 15 minut se do ticha podzemí v dolu zařízne ostrý zvuk. Je to hluk vrtaček. Horníci si uvědomí: „Ano, hledají nás a my se odsud možná dostaneme.“ Prvotní radost uvězněných horníků postupně vyprchává, trefit se přesně do jejich útulku se ukazuje jako málo pravděpodobné. Pokusné vrty je stále míjejí. Jeden z nich například vedl příliš hluboko, přesně do hloubky 726 metrů, zavalené horníky minul o 74 metry. Horníci slyšeli jen silné vibrace, ale sondu neviděli. Až sedmnáct dnů po neštěstí se 33 horníků dočkalo. Jedna vrtná tyč o malém průměru prorazila strop chodby úkrytu.

Aby dali záchranářům signál, že žijí, rozhodli se horníci na sondu nanést červenou barvu a upevnit na ni vzkazy. O několik hodin později se sonda vynoří z hlubin země. Pro vedoucího záchranných operací na ní nebylo nic zvláštního – až na malý zbytek červené barvy. Ta na vrtné tyči neměla co dělat. Někdo tyč nabarvil, blesklo hlavou záchranářům. Někdo přežil. A to nebylo všechno. Nekonečnému stoupání tunelem v hornině odolaly dva papírky. Na jednom z nich byl vzkaz napsaný červeným fixem: „Všichni v útulku jsme v pořádku.“ Podpis „33“.

André Sugare posílá do hlubin země kameru, aby bylo možné s horníky komunikovat. První věc, kterou lidé na povrchu skrz kameru uviděli, byla tvář zavaleného vedoucího směny. Celá země oslavuje, ale k faktické záchraně horníků je ještě daleko.

Katastrofa v dole San José: Dlouhé dny čekání na záchranu

Vyprostit 33 mužů uvězněných v hloubce 700 metrů představuje výzvu. Záchranáři nacházejí řešení. Chtějí vyhloubit otvor, do něhož by bylo možné umístit kapsli takových rozměrů, aby se do ní vešel člověk, a s její pomocí vyvézt všechny horníky na povrch. To ovšem může trvat celé měsíce. Jak zajistí základní životní potřeby horníků? I v tomto případě si záchranáři vědí rady a navrtávají do skály tři otvory. První slouží ke komunikaci, druhý přivádí čerstvý vzduch a třetí vodu a potraviny. Průměr všech tří otvorů je 16 centimetrů. Postupně je k horníkům pomocí uzavřených tubusů, říká se jim palomas neboli holubičky, dopraveno nejprve jídlo a pití, následně i oděvy, obuv a dokonce i smontovaná lůžka. Základní životní potřeby horníků jsou zajištěny. Nastává čas čekání.

Na záchranu horníků jsou zahájeny tři akční plány. Plán A využívá hydraulickou vrtací soupravu Strata 950 vážící 31 tun. Je to mechanismus, který nejprve vyvrtá jeden otvor, tedy provede vrt o průměru 30 centimetrů, a ten se poté postupně rozšiřuje. Stroj šroubovitě vrtá ve skále a denně urazí vzdálenost 15 až 20 metrů. Pokud připočteme obsluhu a údržbu stroje, plán A umožní dostat se k horníkům za 4 měsíce. Mezitím je záchranáři spuštěn plán B. Ten spočívá ve využití předvrtaného otvoru, který bude rozšiřován pomocí stále objemnějších nástrojů. Pro tuto techniku bylo vybráno vrtné zařízení Schramm T130, které je schopné prorazit 50 metrů horniny denně. Riziko plánu B spočívá v tom, že když se k rozšíření otvoru používá stále stejný vrták, opotřebovává se. Kdyby se náhodou zlomil, v zemi zůstane celá vrtná hlavice a začíná se od úplného začátku. Ke slovu přichází i plán C, který počítá s využitím zařízení určeného k těžbě ropy. To hned napoprvé vyvrtá otvor o průměru 70 centimetrů, což je dostačující, aby se do něj vešel i dospělý člověk.

9. října dorazí do cíle jako první vrtná souprava Schramm z plánu B. Je 8 hodin a 2 minuty, když prorazí strop chodby.

Katastrofa v dole San José: Vyprošťování horníků

Toužebně očekávaný den nastal. Na povrchu dolu se shromáždily na dvě tisícovky novinářů. Do jeskyně, útulku zavalených horníků, musí nejprve sestoupit jeden ze záchranářů, aby horníky vedl a pomáhal jim. Pak je třeba stanovit pořadí vyprošťování. Horníci, kteří jsou na tom psychicky lépe, budou muset počkat, až se dostanou ven ti slabší.

Cesta na povrch nebude bez rizik – hrozí sesuvy, nevolnost, panický záchvat úzkosti i zablokování navijáku. Horníci během výstupu musí mít možnost komunikovat se zemí. To je zajištěné pomocí tlačítka spouštějícího alarm – horník je pak okamžitě spuštěn dolů.

Je 12. října, 23 hodiny a 8 minut. Záchranář Manuel Gonzales nastupuje do kapsle Fenix. O deset minut později začíná sestup do hloubky rovnající se výšce 170patrového mrakodrapu. Začíná operace Poslední šance. Odstartováno. 5 minut, 10 minut… kapsle pokračuje v sestupu nekonečným tunelem. Po 17 minutách jízdy je Manuel Gonzales u cíle. Přistání jak na Měsíci.

Jeden z nejdojemnějších okamžiků života pro všechny zúčastněné. Byla půlnoc a 11 minut. Po 69 dnech strávených v zajetí hlubin je vyproštěn první horník. O 25 hodin později 5 vystoupá v kapsli Fenix všech 33 horníků, živých a zdravých. Poslední z nich je Manuel Gonzales. Jeho poslání končí. Po 69 dnech naplněných strachem a úzkostí se uzavírá příběh jedné katastrofy nemající obdoby a také jedné neobyčejné technické výzvy