Putin zažil pád SSSR a mnoha diktátorů z první řady. Co ho žene dál a čeho se bojí?

Coby agent KGB stál Vladimir Putin v Drážďanech proti rozzuřenému davu. Tehdy padla Berlínská zeď a lidé opojení svobodou chtěli dát najevo svou nenávist vůči ruským okupantům. Putin viděl, že slabý vůdce rovná se slabý stát. A že i ve slabém státě se najdou silní lidé, kteří mohou vůdce zničit.

Později, už jako ruský prezident, to viděl znova. V průběhu tzv. arabského jara byl Muammar Kaddáfí lynčován davem poté, co ho vytáhli z odpadové roury. Jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih byl během nepokojů zraněn a donucen vzdát se vlády. Rumunského diktátora Nicolae Ceaușescu zase po rychlém soudu popravili u zdi v rumunském Târgoviști.

To všechno jsou události, které mohly mít naprosto zásadní vliv na Putinův postoj k vládnutí a udržení moci. Demokracie vládce ohrožuje, neboť může být u moci jen několik let. Diktátor naopak může vládnout dlouho. Klidně až do smrti, a navíc si sám může vybrat následovníka a zanechat po sobě dílo, které vytvářel desítky let. Zní to možná nadneseně, ale v případě Vladimira Putina o žádnou nadsázku nejde. Ostatně vládne už 22 let, byť v letech 2008–2012 zastával prezidentskou funkci Dmitrij Medveděv. Faktickým vládcem Ruska byl tehdy stále Putin.

Podobná diktatura, jen oděna v komunistickém hávu, byla na Kubě, kde prezident Fidel Castro vládl od roku 1959 do roku 2006. Castro zde – podobně jako Putin v Rusku – tvrdě potlačoval opozici, likvidoval nezávislá média a postupně nastolil vládu tvrdé ruky. Putin s Castrem pak sdílí ještě jednu podobnost. I kubánský vůdce věděl, že kousek od hranic (pouhých 165 km) leží americká Florida s naprosto jiným zřízením, a uvědomoval si, že demokracie za hranicemi ohrožuje jakoukoli diktaturu, neboť lidé v pohraničí vidí, že žít lze i jiným způsobem. A to jak z hlediska svobodného smýšlení a vyjadřování, tak z pohledu materiální úrovně.

Obava z NATO

V rétorice prezidenta Putina opakovaně zaznělo, že ho NATO obkličuje a jeho kroky jsou preventivní obranou. Na jihu sousedí Rusko s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, na severu má Arktidu a na „nebezpečném“ západě má spolupracující Bělorusko, napadenou Ukrajinu a Finsko, s nímž sice v dobách Sovětského svazu proběhla tzv. zimní válka, ale aktuálně mají obě země korektní vztahy.

Severoatlantická aliance má v pravidlech, že pokud by byl napadený kterýkoliv ze členů, ostatní mu musí přijít na pomoc. Ukrajina zvažovala své členství, což bylo pro Rusko velmi nepříjemnou zprávou. Podobné rozhodnutí ve světle nejnovějších událostí zvažuje i Finsko. To by z geopolitického hlediska i rétoriky prezidenta Putina znamenalo přiblížení se Severoatlantické aliance k ruským hranicím, což on vnímá jako hrozbu.

Putin jako taxikář

Sám označil rozpad Sovětského svazu za tragédii. V té době si přivydělával jako taxikář, takže pro něj osobně nástup demokracie neměl žádný ekonomický ani profesionální efekt. „Nebyla práce, nebylo kde žít. To je velká humanitární tragédie,“ řekl v dokumentu Rusko, nová historie.

Vladimir Putin je bytostně přesvědčen, že pokud může Rusko pozvednout k nové velmocenské slávě, musí tvrdě a důsledně pracovat na tom, aby nedopustil zrod demokratického Ruska. Jeho osobní zkušenosti, výcvik z KGB i dlouhodobý pobyt v nejvyšší funkci jej v tom utvrzují. Stejně tak jako osudy diktátorů, které demokratické procesy nakonec stály život.

Zdroj: Frédéric Pons: Vladimír Putin