Sovětské létající tanky byly mnoho let neporazitelné. Všechno změnil příchod speciálních raket

Severoatlantická aliance stroji, který se začal sériově vyrábět v roce 1979, přidělila kódové jméno Hind, tedy Laň. Mi-24 se pyšnil působivým rodokmenem – byl nástupcem dlouhé řady vrtulníků navržených renomovaným ruským leteckým inženýrem Michailem Milem a vycházel z předchozího Milova transportního vrtulníku Mi-8, který měl tříčlennou posádku a mohl přepravit až 24 cestujících. Mi-24 byl ale mnohem lépe vyzbrojený, přičemž stále mohl pojmout až osm mužů s plnou výzbrojí.

Přečtěte si také: Statisíce mrtvých, mezi nimi i Češi: Jak proběhla válka v Afghánistánu?

Lepší než tank

Bitevní vrtulník Mi-24 je oprávněně považován za zbraň, na kterou se Sovětský svaz při své deset let trvající invazi do Afghánistánu v letech 1979-89 spoléhal ze všech nejvíc. Jednalo se o verze D/E, které měly v prosklené střelecké věži vpředu pod trupem vrtulníku dvouhlavňový rychlopalný kanón Grjazev-Šipunov GŠ-23 ráže 23 mm s kadencí až 4000 ran za minutu.

Nad kanónem byl obvykle umístěn čtyřhlavňový rotační kulomet Jakušev-Borzov ráže 12,7 mm, na bočních střeleckých stanovištích v trupu vrtulníku pak byl montován kulomet PKT ráže 7,62 mm ovládaný střelcem a sloužící k obraně proti útoku ze země a podpoře vlastní pěchoty.

Co ale z Mi-24 dělalo doslova létající tank, byly jeho přídavné zbraně. Pod každým křídlem nesl Mi-24 tři zbraňové podvěsy s úctyhodnou výbavou. Její součástí byly kontejnery se 42 neřízenými raketami ráže 57 mm, zpravidla čtyři protitankové rakety, rozsévače min a různé typy pum. Podtlaková kabina vrtulníku měla chránit posádku před účinky jaderných, biologických a chemických zbraní a byla vybavena neprůstřelnými skly.

Krátce po vpádu Sovětského svazu do Afghánistánu 25. prosince 1979 začaly rozhodující roli hrát právě vrtulníky Mi-24. Pro afghánské mudžahedíny bylo snazší vyhnout se tankům, případně je v úzkých horských údolích vlákat do léčky a zničit, než uniknout mohutně vyzbrojeným Mi-24 hlídkujícím nad rozsáhlým územím. Jestliže Sověti do Afghánistánu vstupovali se 60 vrtulníky, už o dva roky později jich zde měli kolem 300. V lednu 1983 se pak počet sovětských vrtulníků v Afghánistánu zvýšil na 500-600, z nichž nejméně 200 připadalo na Mi-24.

Taktika jejich nasazení byla následující. Zpočátku Sověti útočili buď dvěma nebo čtyřmi nízkoletícími vrtulníky, případně nasadili 16 a více strojů, z nichž ale třetinu tvořili stíhači jako MiG-23. Později se útoky na mudžahedíny odehrávaly po mnohahodinové dělostřelecké palbě, během které Mi-24 dopravily za nepřátelskou linii výsadek. Když se pak po roce 1985 některé posádky nebo celá města podléhající Sověty kontrolované afghánské vládě ocitla v obklíčení mudžahedínů, plnily vrtulníky Mi-24 a Mi-8 roli vzdušného mostu.

Stinger útočí

Žádná zbraň ale není stoprocentně nezranitelná a platí to i o Mi-24. Mudžahedíni rychle objevili kouzlo raket země-vzduch, které byly zpočátku směsicí systémů často původně sovětské výroby, jež se různými cestami přes NDR, Čínu, Írán a Pákistán dostaly do Afghánistánu. Sověti reagovali namontováním kontejnerů se světlicemi na vrtulníky, což hrozbu zčásti odstranilo.

Situace se ale změnila na konci roku 1986, když se v Afghánistánu objevily necelých 15 kilogramů vážící Raytheon FIM-92 Stinger, které začaly Spojené státy dodávat afghánským mudžahedínům. Střela dokázala zasáhnout vrtulník na vzdálenost až tří kilometrů a světlice proti ní byly neúčinné. Stinger nejlépe fungoval, když byl jeho cíl v kontrastu s jasně modrou oblohou. Toho si sovětští piloti rychle všimli a začali proto létat co nejníže nad terénem. Po skončení úkolu v podobě překvapivého úderu na pozice povstalců pak z místa úderu rychle odlétali.

Přesto ztráty Mi-24 způsobené Stingery narůstaly. USA se zavázaly dodat do Afghánistánu ročně 250 odpalovacích zařízení a k nim 1000-1200 raket, což zcela změnilo poměr sil. Oficiální ruské údaje uvádějí, že Stingery do konce války v Afghánistánu sestřelily 113 letadel a 333 vrtulníků. Odhaduje se ale, že vrtulníků mohlo být sestřeleno až 500.

Mohlo by vás také zajímat: Tálibán našel v Pandžšíru desítky sovětských raket. Jak se technika do údolí dostala?

I když Stingery rozhodně nebyly hlavním důvodem, proč Sovětský svaz bezvýchodnou válku v Afghánistánu ukončil, bylo jejich nasazení přelomové. Sovětské vrtulníky už nemohly beztrestně kroužit nad povstaleckými základnami a vybírat si vhodné cíle a povstalci dostali pod svou kontrolu rozsáhlá území. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 a zanechala za sebou kromě vraků své vojenské techniky i zcela zničenou zemi, kterou od roku 1994 začalo postupně ovládat nové radikální hnutí známé jako Tálibán.

Zdroj: Small Wars Journal, NATO Research Paper

Mohli jste minout: Hamás má americké zbraně z Afghánistánu. Rusko mu mělo poslat i arzenál z Ukrajiny