Přes 1300 mrtvých vojáků, kterým nepřátelé vypili žluč. Jedna z nejhorších porážek britské armády nemá obdoby

Zuluové byli národem válečníků. Jejich král Šaka (vládl v letech 1816-1828) vytvořil strukturu vojenských oddílů zvaných impi založených na věku a zkušenostech bojovníků a zdokonalil bojovou taktiku, když kromě vrhacích oštěpů zavedl bodná kopí, asagaje. Do té doby se černošské armády vzájemně zasypávaly mračny oštěpů a po jejich odhození se bojovalo holemi. Šaka vyhlásil, že kdo v bitvě vrhne po nepříteli asagaj, přijde o hlavu. Jeho vojsko tak získalo v boji muže proti muži převahu a ovládlo rozlehlá území.

Přečtěte si také: Búrské války byly masakrem desetitisíců nevinných. Proč Britové stavěli koncentrační tábory?

Ve stejné době se na jihu Afriky pevně usadili Britové, kteří v průběhu napoleonských válek obsadili původně holandskou kolonii Kapsko. V dalších desetiletích – od roku 1837 již pod vládou královny Viktorie – území dál rozšiřovali, přičemž si podmanili původní africké obyvatelstvo a potomky holandských osadníků, Búry, zatlačili na severovýchod, kde vznikly nezávislé búrské republiky Transvaal a Oranžský svobodný stát. Odbojným Búrům v patách Britové na pobřeží Indického oceánu založili novou kolonii Natal. Co ale s bojovnými Zuluy?

Pušky proti asagajům

Z historie víme, že jednou z možností, jak formálně ospravedlnit rozpoutání války, je poslat sousedovi ultimátum, které nemůže splnit. Stejný postup zvolili i Britové v případě zuluského království. Když jeho vládce Kečwayo absurdní požadavky na změnu společných hranic odmítl, vstoupila 11. ledna 1879 na zemí Zuluů po zuby ozbrojená vojenská kolona o síle přibližně 4000 mužů vedená lordem Chelmsfordem. Následující události poměrně věrně zachytil film Svítání Zulů uvedený do kin v roce 1979.

Pro dosud neporažené britské vojáky v typických červených uniformách a bílých tropických přilbách mělo jít o jasnou záležitost. Jejich taktika spočívající v disciplinované palbě salvami z pušek Martini-Henry byla zničující, olověné střely se navíc při zásahu zplošťovaly a způsobovaly hrůzná zranění. Slabinou pušek, které byly do výzbroje zavedeny v roce 1871 a nabíjely se pákovým mechanismem, byly tenkostěnné mosazné nábojnice, které po výstřelu měly tendenci se v komoře roztáhnout nebo dokonce roztrhnout, což komplikovalo jejich vyhození. Britové s sebou táhli i několik sedmiliberních horských děl s dostřelem 2700 metrů.

Proti Chelmsfordovým oddílům stála dobře vycvičená zuluská armáda v počtu asi 30 000 mužů, která ale měla s moderním způsobem boje praktikovaným Brity jen malé zkušenosti. Kečwayovy bojovníky chránil podlouhlý štít z napnuté hovězí kůže, v boji pak používali vrhací oštěpy, dřevěné bojové hole s rozšířeným koncem a asagaje. Ty měly na 61 cm dlouhém ratišti nasazený 30cm hrot a celé bodné kopí tak měřilo necelý metr. V zuluštině se pro asagaj vžil výraz iklwa, což připomíná zvuk při vytahování kopí z těla nepřítele.

Tady se utáboříme

Britské síly dorazily 21. ledna 1879 do blízkosti výrazné osamocené skály, kterou Zuluové nazývali Isandlwana. Blízkost vody a přehled po okolních pláních dělaly z tamní náhorní plošiny dokonalé místo pro vybudování tábora. Během několika málo hodin v pusté krajině u Isandlwany vyrostlo pulzující stanové městečko se 750 stany uspořádanými v přísném vojenském režimu.

Aniž to tušili, nezačal následující den 22. ledna pro Brity šťastně. Lord Chelmsford uvěřil zprávám o pohybu Zuluů v okolí jejich hlavního města Ulundi a kolem třetí hodiny ráno se tím směrem vypravil s 2500 muži. V táboře nechal 1500 vojáků a dvě děla, rozdělením vojska ale své síly podstatně oslabil. V 07:00 v táboře ohlásila trubka snídani, než se ale muži mohli pustit do jídla, dorazilo hlášení o velkém počtu Zuluů pohybujících se za Isandlwanou.

Vojáci tomu nevěnovali zvláštní pozornost, nicméně se ozbrojili a začali se formovat do řad. Desítky minut se ale nic nedělo, a když v 10:30 trubka konečně ohlásila signál „připravit se k akci“, sálalo už letní slunce naplno a teplota vyšplhala na 40 °C. Pak se savana dala do pohybu a k úděsu vojáků roztažených v asi 800 metrů dlouhé linii se zpoza kopce proti táboru nečekaně vyřítil střed hlavní zuluské armády tvořený asi 15 000 válečníky.

Buvolí hlava útočí

Obě děla spustila palbu a několik granátů způsobilo mezi postupujícími Zuluy masakr. Bojovníci se ale rychle naučili padnout při následujících výstřelech k zemi, takže další granáty přes ně neškodně přeletěly. V tu chvíli ale začaly postupující Zuluy nemilosrdně kosit salvy z pušek. V duchu svého výcviku důstojníci a poddůstojníci v přední linii klidně udíleli rozkazy a muži co nejrychleji nabíjeli a pálili. Kapitán Edward Essex, jeden z pěti důstojníků, kteří bitvu přežili, vzpomínal, jak se vojáci bez ohledu na probíhající vřavu dokonce smáli a pokřikovali na sebe s tím, že Zuluům „dávají strašlivou nakládačku“.

Jenže pak se zpoza kopce vyřítilo dalších 15 000 Zuluů, kteří ze všech stran obklíčili tábor. Jestliže dosud vojáci zadržovali čelo buvola, teď zuluští velitelé vyslali do akce i buvolí rohy. Šlo o součást manévru, který Zuluové pravidelně cvičili nejen v boji, ale také třeba při obkličování stád zvěře. „Buvolí hlava“ teď byla kompletní a mohla na Brity udeřit plnou silou.

Když masy Zuluů narazily na britskou palebnou linii, vytrvalé salvy z pušek utichly. Chelmsford byl v tu chvíli už 25 kilometrů daleko a obránci tábora se museli spolehnout sami na sebe. I pod nejprudším náporem dál plnili rozkazy a stříleli tak rychle, jak jen mohli, přesto všichni zoufale čekali, kdy se ozve signál k ústupu. Když trubka zatroubila, bylo už pozdě. Zuluové prolomili jejich linie a hnali vyděšený dobytek, který s sebou Britové přivezli, přes vozy s municí a zásobami do nechráněné zadní části britského postavení.

Rituální popíjení žluči

V táboře propukla strašlivá řež. Ozývaly se výstřely a křik, hrůzné scény halil dým. Boj zuřil asi 30 minut, pak ale masa Zuluů pouhou svou hmotou zbývající vojáky smetla. Zuluové byli tak rozvášnění, že v zápalu boje pobíjeli i koně, dobytek a táborové psy.

Zprávy o detailech běsnící vřavy pocházejí od mnoha Zuluů, kteří byli v týdnech po bitvě vyslýcháni. „Ach, ti rudí vojáci u Isandlwany, jak málo jich bylo a jak bojovali! Padli jako kameny – každý tam, kde stál,“ řekl podle Anglo Zulu War Historical Society jeden z nich. „Když došla munice, odhodili pušky a pokračovali s pistolemi, dokud jim stačily náboje. Pak vytvořili řadu, rameno na rameno a zády k sobě, a bojovali svými noži,“ vyprávěl další zuluský bojovník.

Pouhé dvě hodiny od okamžiku, kdy se na dohled britského tábora objevili první Zuluové, leželo pod sluncem rozpálenými stěnami Isandlwany 1329 pobitých britských vojáků a důstojníků. Pomalu a beze spěchu procházeli Zuluové bojištěm, mrtvým rituálně rozřezávali břicha a vysávali žluč z jejich žlučníků. V africkém horku se mrtvé tělo rychle nafukuje a Zuluové věřili, že to způsobuje duch mrtvého, který se snaží z těla uniknout. Válečník tak rituálně ducha osvobodil a při tom věřil, že mu hořký obsah žlučníku dodá statečnost a sílu přemožené oběti.

Mohlo by vás také zajímat: Problémy v Africe brzy doženou i zbytek světa. Žijeme v globální vesnici, míní experti

Bitva o Rorke's Drift a film Zulu

Když se Chelmsford a jeho muži vrátili, našli na místě tábora tratoliště krve. Zachránilo se několik desítek mužů z nevojenského personálu, většina z nich utekla už před začátkem bitvy. U Isandlwany padlo 52 důstojníků, což je víc než v bitvě u Waterloo. Zuluové měli kolem 3000 mrtvých a asi 5000 zraněných. Pro Brity to byla naprostá katastrofa, zřejmě největší za celou jejich koloniální éru. Po zprávách o porážce padla v Británii vláda Benjamina Disraeliho, Britové nicméně o tři měsíce později vpád do Zuluského státu zopakovali, porazili zuluskou armádu a krále Kečwaya zajali.

Hořkost tragédie u Isandlwany částečně zmírnila statečná obrana misijní stanice Rorke's Drift vzdálené necelých deset kilometrů od místa krvavé porážky. Přibližně 150 britských vojáků zde 22. a 23. ledna úspěšně čelilo náporu 4000 Zuluů, kteří se odtrhli od hlavního vojska mířícího k Isandlwaně. Bitva se stala námětem pro film Zulu z roku 1964, v němž si vedle Michaela Cainea zahrál na straně Zuluů i bratr zuluského krále a významný jihoafrický politik Mangosuthu Buthelezi.

Zdroj: Anglo Zulu War Historical Society, Encyclopedia Britannica