10. května 2022 14:00

Smrt Přemysla Otakara II. byla tragická a nedůstojná. Co se dělo s tělem obávaného českého krále?

Porážka Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 patří k nejtemnějším okamžikům českých dějin. Smrt českého krále si jeho nepřátelé opravdu vychutnali.

Přemysl Otakar II. byl nejen obávaným soupeřem Rudolfa Habsburského, ale především rytířem ve smyslu, který tomuto pojmu dával vrcholný středověk. Když se proto na planině na pravém břehu řeky Moravy v boku české sestavy objevil obrněný rakouský šik vedený Ulrichem z Kapellen, odmítal tomu nejen uvěřit, ale hlavně přizpůsobit bitevní taktiku. Pravý rytíř přece na soupeře vyjede čelem a podlé útoky ze zálohy ignoruje!

Následky ovšem byly pro české vojsko včetně samotného krále tragické. Rakušané měli sice před bitvou se svými zhruba 30 000 muži nad 25tisícovým českým vojskem mírnou převahu, jejich 300 těžkých jezdců se ale nemohlo rovnat síle rytířstva pod Přemyslovou korouhví. Tisícovka Přemyslových družiníků a obrněné jízdy české, polské, braniborské a dolnobavorské šlechty v té době představovala největší bojovou sílu ve střední Evropě.

Špatný odhad bitvy

Vpád do pravého boku rozjetého železného válce Přemyslových jezdců s domluveným pokřikem „Utíkají! Utíkají!“ způsobil v českém vojsku zmatek. Protivník se navíc objevil ze směru, odkud mohly na bojiště dorazit posily. Zálohy Přemyslova vojska vedené českým šlechticem Milotou z Dědic ale namísto toho, aby se pokusily o vyztužení narušené obrany, začaly ustupovat. Spekulovalo se dokonce o zradě, ale spíše se jednalo o špatné vyhodnocení situace na bojišti, možná dokonce samotným Přemyslem Otakarem II.

Jisté je, že se český král, který stejně jako Rudolf Habsburský vedl své jezdce do bitvy osobně, octnul v obklíčení. Takto ve druhém svazku svých Dějin národu českého vylíčil poslední fázi bitvy František Palacký: „Tuť již poznával Otakar, že nebylo více spásy pro něho: ale na ustoupení ani nepomysliv, s nemnohými, kteří při něm byli zůstali, dotíral vždy ještě na nepřátely, až druhové jeho buďto pozahynuli, aneb jako syn jeho kníže Mikuláš do zajetí upadli, a i kůň jeho pod ním ulehnul. Tu cele umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, ježto hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odjali mu drahou přílbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli s těla jeho celé odění.“

Rána kopím, dýkou nebo mečem

I přes toto sugestivní líčení zůstávají poslední chvíle obávaného českého krále zahaleny tajemstvím. Jisté je, že poté, co jeho nemanželský syn Mikuláš Opavský padl do zajetí a pod Přemyslem padl kůň, nebyla už naděje na záchranu. Podle některých dobových pramenů byl oslabený a zřejmě i zraněný král zajat několika rakouskými vojáky v čele s Bertholdem Schenkem z Emmerberka, který Přemysla jakožto královský číšník osobně znal.

Zajatý král měl nesporně ohromnou cenu jako živý, v tomto případě ale narazil na nesprávného soupeře. Berthold Schenk s ním měl nevyřízené účty, jeho bratr byl totiž na králův příkaz popraven. Schenkovi muži Přemysla proti všem zvyklostem porazili na zem, probodli kopím a dobili dalšími 17 ranami. Potom mrtvého krále údajně svlékli ze zbroje a šatů a mrtvé tělo vláčeli za koněm po bojišti.

Jiné zdroje uvádějí, že byl král nejprve probodnut mečem do prsou a pak dýkou do krku, podle dalších zpráv mu přilbici i hlavu rozsekla rána těžkým mečem vedená zepředu. Tuto teorii potvrzuje i výzkum antropologa Emanuela Vlčka, který na dochované lebce se zachovalou obličejovou částí našel zlomeninu, kterou způsobila mimořádně silná sečná rána. Podle Vlčka šlo jednoznačně o smrtelné zranění.

Klid neměl ani po smrti

Posmrtná pohana Přemysla Otakara II. ale neměla na bojišti skončit. Přemysl soupeřil s Rudolfem Habsburským o rakouské země a měl zde mnoho příznivců. I proto se jeho nabalzamované a vnitřností zbavené tělo na konci horkého léta celý měsíc vystavovalo ve Vídni v klášteře minoritů, aby se každý mohl přesvědčit, že český král skutečně padl.

Na jaře dalšího roku bylo konečně dovoleno převézt tělo Přemysla Otakara II. do Čech, daleko se ale nedostalo. Kvůli církevní klatbě byly ostatky padlého krále provizorně uloženy ve znojemském klášteře a teprve roku 1296 je Přemyslův syn Václav II. nechal pohřbít v Anežském klášteře. Roku 1373 byly exhumovány Karlem IV. a přeloženy do nového hrobu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, a to pod opukový náhrobek z dílny Petra Parléře.

Jak připomněla ve své knize Smrt a pohřby slavných česká historička a spisovatelka Marie Michlová, mnohočetná manipulace s ostatky způsobila, že tělo bylo znovu a znovu poškozováno, takže do moderní doby se kosti Přemysla Otakara II. dochovaly v horším stavu, než je tomu u jeho předchůdců nebo současníků. „V katedrále navíc poškodila ostatky pronikající voda. Prozřetelně byly proto označeny už ve středověku (snad už Václavem II.) nápisem na koruně a na zvláštní olověné destičce – ačkoliv tělesné pozůstatky se v té době takto běžně neoznačovaly,“ uvedla Michlová.

ZDROJ: Přemyslovci – Budování českého státu, kolektiv autorů, Praha 2009

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom