Největší československá válečná loď bojovala pod Hitlerovou vlajkou s partyzány i Sověty

Rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918 způsobil, že se nově vzniklé Československo stalo vnitrozemským státem bez přístupu k moři. Část české politické elity nějakou dobu hýčkala naději na koridor vedoucí k Jadranu, následné roky ale potvrdily status quo dohodnutý na konferenci ve Versailles. Zkušení čeští a slovenští námořníci zaniklé rakousko-uherské flotily, posádky bitevních lodí a ponorek, zbrojíři, technici a inženýři – ti všichni se museli přeorientovat nebo na svou odbornost zkrátka zapomenout.

Přečtěte si také: České ponorkové eso potopilo i obrněný křižník. Proč Singuleho zastřelili Malinovského rudoarmějci?

Přesto se nakonec mnozí z nich vlastních československých válečných lodí dočkali. Nikoliv ale na moři, kde by nám nebyly nic platné, nýbrž na řekách – konkrétně na Labi a Dunaji. Vedle malých říčních člunů a minolovek ale flotile až do roku 1930 chyběla silně ozbrojená reprezentativní vlajková loď. Vše se změnilo, když byla na vodu v Komárně spuštěna říční loď (monitor) President Masaryk postavená podle plánů plzeňské Škodovky, vyzbrojená děly a kulomety s posádkou odhodlanou hájit zájmy Československa hlavně vůči Maďarsku, jemuž od roku 1920 vládl tvrdou rukou viceadmirál a pozdější Hitlerův spojenec Miklós Horthy.

Tisíce koňských sil a desítky mužů posádky

Na řece nepřehlédnutelné 47,5 metru dlouhé a 6 metrů široké plavidlo mělo při ponoru 107 cm výtlak 214 tun. Loď vycházela z rakousko-uherských hlídkových lodí třídy Wels z první světové války, které v té době používalo na Dunaji právě Maďarsko. Trup byl vyroben z oceli dodané Poldi Kladno, strojní vybavení a výzbroj dodala Škoda Plzeň, mnohé další díly včetně dvou lodních šroubů pocházely od zahraničních firem.

Cesta do služeb československé armády nebyla přímočará. Ministerstvo ji nejprve odmítlo přijmout s tím, že President Masaryk nesplňuje požadované parametry hlavně pokud jde o rychlost a manévrovatelnost. Loď musela podstoupit náročnou přestavbu, během níž například dostala dvě parní turbíny o výkonu 2300 koňských sil (původní výkon byl 1600 koňských sil), díky čemuž se rychlost zvýšila z 13,8 uzlu (25,6 km/h) na 16,7 uzlu (31 km/h).

V srpnu 1932 se tak mohl President Masaryk konečně stát největším bojovým plavidlem v historii Československa. Jeho výzbroj tvořily čtyři 66mm kanony L/35 Škoda vz. 30 umístěné po dvou v otočných věžích na přídi a zádi, dále čtyři těžké 7,92mm kulomety vz. Š-7/24 ve dvou kulometných věžích a deset min. Plavidlo obsluhovalo až 46 mužů.

Pod československou vlajkou President Masaryk podnikal cvičné plavby po Dunaji jen do obsazení zbytku Československa Německem 15. března 1939. Už o den dříve vyhlásilo Slovensko samostatnost a stalo se satelitním státem Německa, jemuž také Presidenta Masaryka kotvícího v zimním přístavu v Bratislavě Slováci ještě v roce 1939 předali.

Služba pod hákovým křížem

Němci loď překřtili na Bechelaren s odkazem na Rüdigera von Bechelaren, který je jedním z hlavních hrdinů německé národní ságy Píseň o Nibelunzích, a zařadili ho do své Donauflotille se základnou v Linci. V dubnu 1941 nová posila operovala na srbsko-rumunském úseku řeky, kde zasahovala proti jugoslávským partyzánům, a později i v deltě Dunaje. V té době byla zadní kulometná věž nahrazena 4x20mm protiletadlovým kanonem Flakvierling 38 a původní parní turbíny nahradily dva ponorkové diesely MAN o výkonu 3 600 koňských sil (2 700 kW). Loď kvůli tomu přišla o oba své komíny a Němci ji také o 30 cm prodloužili.

Počínaje rokem 1944 se bývalý President Masaryk znovu staral o ochranu konvojů na dolním toku Dunaje, kde ho také v noci z 5. na 6. dubna poškodilo sovětské letectvo. Němci loď v Linci rychle opravili, a ještě v prosinci 1944 vrátili do služby v oblasti maďarského Visegrádu. To už ale Rudá armáda bojovala na přístupech k Budapešti, kde se ji Němci pokusili v březnu 1945 během zřejmě vůbec poslední protiofenzivy zastavit, přičemž do bojů zasáhl i Bechelaren.

Poslední boj a horliví svazáci

Konec války se zdál být nadohled, přesto Němci stihli Bechelaren ještě jednou modernizovat. Protože loď v bojích vystřílela veškerou dostupnou zásobu munice ráže 66 mm pro svá hlavní škodovácká děla, dostala místo nich dva 88mm kanony SKC/35 používané na ponorkách. Na zádi navíc přibyl protiletadlový 37mm kanon Flak 42. Po zuby ozbrojená loď se znovu vrhla do akce a v dubnu 1945 jen několik dnů před kapitulací Německa uskutečnila u rakouského Melku výpad proti sovětským dělovým člunům a dva z nich potopila. Byla to její poslední bojová operace.

Mohlo by vás také zajímat: Mnichov byl Hitlerovým mistrovským tahem. Měl i mnohem drsnější plán

Po kapitulaci Německa se 11. května 1945 někdejší President Masaryk, nově Bechelaren, vzdal Američanům. Ti loď odzbrojili a v roce 1947 v Bratislavě předali zpět československým úřadům. Chvíli to vypadalo, že se bývalá vlajková loď vrátí do služby, ale když v roce 1955 zanikl říční oddíl, prodala armáda loď civilnímu sektoru. Její odstrojený trup pak dlouhá léta sloužil v loděnici Komárno jako plovoucí ponton a skladiště. Ani to ale nebyl definitivní konec Presidenta Masaryka. O ten se v roce 1978 postarali svazáci, kteří největší československou válečnou loď v rámci akce Z rozřezali a prodali do šrotu. Chybělo 11 let a ex-President Masaryk se mohl dočkat přinejmenším muzejní slávy.

Zdroj: Hubert, Miroslav: Hlídková loď President Masaryk v pohledu techniky, Praha 2004, Vojenský historický ústav Praha

Video, které jste mohli minout: Nacistický Titanic: Sovětská ponorka potopila loď s 10 000 německými uprchlíky