5 nejlepších československých zbraní, které měly zastavit Hitlera. Němci je rádi zařadili do své výzbroje

Československá armáda měla po mobilizaci z 23. září 1938 k dispozici 1,25 milionu vojáků, stovky tanků a letadel a tisíce dělostřeleckých hlavní. Opřít se také mohla o horečně budované linie lehkých a těžkých opevnění. Které československé zbraně byly v září 1938 považované za nejlepší?

Mohlo by vás zajímat: Naštvali jsme Hitlera: Jak Československo mobilizovalo už v květnu 1938

Lehký kulomet vz. 26

Jednou z nejlepších zbraní ve výzbroji naší armády v roce 1938 byl lehký kulomet ZB vz. 26. Vojáci jich spolu s mírně vylepšeným kulometem ZB 30 dostali 34 550, montovaly se i do vozidel a opevnění. Na začátku druhé světové války patřily kulomety vz. 26 a ZB 30 k nejrozšířenějším zbraním svého druhu na světě. Celkem jich bylo v Československu vyrobeno 145 000, v mnoha armádách se používají dosud. Po obsazení Československa Hitlerem se kulomety staly standardní výbavou německé civilní i vojenské policie.

Kulomet vyvinutý v roce 1924 konstruktérem Václavem Holkem (1886–1954) v dílnách Československé zbrojovky byl nejinspirativnější zbraní své doby a přímo ovlivnil třeba slavný britský kulomet Bren. Měl zásobník na 20 nebo 30 puškových nábojů 7,92 × 57 mm Mauser, střílel rychlostí 200 ran/min s účinným dostřelem 3 200 metrů. Vzduchem chlazená hlaveň se dala snadno vyměnit a kulomet byl ceněn pro nízkou hmotnost 8,84 kg a snadnou obsluhu.

Lehký tank Praga LT vz. 38

V době okupace Československa v březnu 1939 bylo dokončeno teprve deset kusů nového lehkého taku LT vzor 38. Tank vážil 8,8 tuny, obsluhovala ho čtyřčlenná posádka a maximální rychlost byla 42 km/h. Jeho výzbroj tvořil kanón ŠKODA A-7 ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 37. Na rozdíl od svého předchůdce lehkého tanku LT vzor 35 byl nový tank velmi spolehlivý, lépe pancéřovaný (8-25 mm) a jednoduchý na údržbu. Podle mnoha parametrů se jednalo o nejlepší lehký tank své doby – například odpovídající německý PzKpfw I byl v základu vyzbrojen jen dvěma kulomety ráže 7,92 mm.

Po obsazení zbytku Československa si Němci rychle uvědomili, že mají před sebou pohyblivý a silně vyzbrojený tank s kvalitním pancéřováním a postupně odebrali 1 400 kusů LT vz. 38. Pod označením PzKpfw 38(t) Ausf. A se původně československé tanky účastnily tažení do Polska a při napadení Francie v květnu 1940 tvořily výzbroj tří tankových divizí včetně slavné 7. tankové divize Erwina Rommela. O rok později tyto lehké tanky útočily s Hitlerem na Sovětský svaz, kde se ale stávaly snadnou kořistí Stalinových středních a těžkých tanků a protitankového dělostřelectva.

Stíhací letoun Avia B.534

Dvojplošník z roku 1933 s pevným podvozkem působil ve druhé polovině 30. let už dost archaicky, přesto ale stíhací Avia B.534 dosahovala některých překvapivě dobrých výkonů. Letoun byl vyzbrojen čtyřmi synchronizovanými kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm a mohl nést až čtyři kusy 20kg bomb. Verze Bk.534 měla dva synchronizované kulomety 7,92 mm, třetí kulomet střílel dutou hřídelí vrtule. Stroj mohl letět rychlostí až 380 km/h a díky dvouplošné konstrukci měl vynikající obratnost a dobrou stoupavost.

V době podpisu Mnichovské dohody na konci září 1938 mělo československé letectvo k dispozici nejméně 380 Avií, v březnu 1939 už jich bylo 443. Stroje po okupaci Československa převzala německá Luftwaffe a použila je při útoku na Polsko i během francouzského tažení. Svou chvíli největší slávy ale Avie B.534 zažily během Slovenského národního povstání, kdy tři stroje v povstaleckých barvách úspěšně operovaly z letiště Tri duby.

8 cm lehký kanon vz. 30

O v Evropě legendární zbrojní produkci Škodových závodů se opíralo i československé meziválečné dělostřelectvo. V červenci 1933 se armáda dočkala významné posily, když bylo do výzbroje zařazeno lehké polní dělo ráže 76,5 mm. Dělo mohlo buď táhnout šestispřeží, anebo se přepravovalo na korbě nebo v zápřahu za nákladním autem. Obsluhu tvořilo sedm mužů, kteří mohli střílet 10–12 osmikilogramových nábojů na vzdálenost 13,5 kilometru. Díky nebývale velkému náměru od –8 do +80 stupňů mohl kanon vz. 30 sloužit i jako protiletadlový.

Armáda získala celkem 202 lehkých kanonů vzor 30, z toho 92 hipomobilních a 110 pro motorizovanou přepravu. O jejich kvalitě svědčí i zájem Německa získat je do výzbroje wehrmachtu. Část kýžených děl Němci obdrželi na základě smlouvy už v lednu 1939, další pak ukořistili po okupaci Československa a úspěšně je používali po celou dobu války. Ještě v březnu 1945 se nacházelo na bojištích 34 kusů těchto děl.

Dělostřelecké tvrze těžkého opevnění

Opevnění budované v letech 1935–38 mělo sloužit k ochraně hranic a po případném prolomení obrany ze západního směru ke zpomalení postupu nepřítele a krytí ústupu armády na Slovensko. Po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938 vzrostla délka hranic, které bylo nutné chránit, na 3 900 km, bezpečných zůstalo jen 201 kilometrů hranic s Rumunskem. Drtivou většinu opevnění tvořily lehké železobetonové pevnůstky, kterých vzniklo 10 014.

Mohlo by vás také zajímat: Hitler dostal, co chtěl. Velká válka byla příliš čerstvá, Čechoslováci museli složit zbraně

Severní hranici proti německému Slezsku měly hájit nejtěžší objekty, mezi nimi i 17 dělostřeleckých tvrzí. Dokončit se jich ale podařilo jen pět (Adam, Bouda, Hanička, Hůrka a Smolkov), další čtyři tvrze – Dobrošov, Skutina, Šibenice, Stachelberg – byly v době Mnichovské krize rozestavěné. Základem výzbroje měly být houfnice ráže 100 mm umístěné v pancéřových kopulích a doplněné o protitankové kanóny a těžké a lehké kulomety. Ze zbraní ale bylo v době odstoupení pohraničí instalováno jen minimum. Umístění všech objektů včetně palebných vějířů ukazuje unikátní mapa opevnění.

Kde armáda nakonec bojovala?

Armáda byla po přijetí mnichovského diktátu z velké části demobilizována a stáhla se na území okleštěné republiky. O pět měsíců později 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatný stát a o den později německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy. Čest československé armády ale nebyla ztracena úplně. V noci ze 14. a 15. března 1939 se v Místku strhnul boj o Čajánkova kasárna, na jehož konci měli Němci 18 mrtvých a Čechoslováci dva lehce raněné.

Na nejzazším východě republiky zase stovky příslušníků 36. a 45. pěšího pluku, které byly součástí 12. divize, pod velením bývalého legionáře brigádního generála Olega Svátka od 14. března 1939 bránily proti maďarské přesile Podkarpatskou Rus. Přestože bojovali za už neexistující stát, odmítli vydat Maďarům poslední svobodnou část Československa bez boje. Poslední jednotka se stáhla až 18. března.

Zdroj: VHÚ,