1,5 milionu ztracených vojáků. Obrovský německý útok se proměnil v chaotická jatka

Poslední německou ofenzívu měly rozhodnout tanky a útočné oddíly. Výsledkem bylo Pyrrhovo vítězství.

Krátce před koncem 1. světové války německé velení podobně jako Francouzi a Britové zjišťovalo, že dosáhnout jakékoliv územní změny je kvůli dokonalému systému zákopů a propracované obraně protivníka takřka nemožné. Někteří velitelé v čele s generálem pěchoty Erichem Ludendorffem proto začali prosazovat vznik útočných jednotek zvaných Sturmtruppen.

Jejich příslušníci se od ostatní pěchoty odlišovali nejen novým modelem přileb nazývaným Stahlhelm, jež se za druhé světové války staly hlavním poznávacím znakem wehrmachtu, ale také výzbrojí a taktikou boje. Výzbroj tvořily ruční granáty nesené ve speciálním vaku, standardní pušku Gewehr 98 nahradila lehčí Karabiner 98a používaná jízdou. Na jaře 1918 se objevil i pravzor pozdějších samopalů, legendární MP 18, na jehož konstrukci se podílel Hugo Schmeisser. V boji muže proti muži se pak osvědčil zkrácený bodák a slavná pistole Luger P.08 Parabellum, známá jako „Parabella“.

Oddíly Sturmtruppen měly v malých skupinách postupovat proti nepříteli, využívat přitom jakýchkoliv přirozených možností ke krytu a vzájemně se podporovat krycí palbou. Velitelé oddílů se měli přímo na bojišti rozhodovat podle situace, silně opevněné body nepřítele se obcházely, cílem bylo narušit obranu na nejslabším místě a v zázemí ničit velitelská stanoviště a postavení děl. Útoku Sturmtruppen předcházela co nejpřesnější dělostřelecká palba, která se koordinovala na co nejnižší úrovni.

Další „tajnou zbraň“ německého velení, jež měla změnit zákopovou válku v mobilní, představovaly tanky A7V Sturmpanzerwagen. Německé velení v létě 1917 objednalo 100 kusů těchto 33 tunových kolosů, na jaře 1918 jich ale mělo k dispozici teprve 20. Francouzi a Britové přitom v té době disponovali několika tisíci tanků typu Mark a Renault FT-17. Německý A7V byl vyzbrojen kanónem Norfeld ráže 57 mm a šesti kulomety ráže 7,92 mm a obsluhovalo ho 21 mužů.

Sturmtruppen procházely výcvikem od roku 1916 a stejně jako tanky A7V dostaly příležitost naplno vyniknout v poslední německé ofenzívě na jaře 1918. Němci se k ní odhodlali poté, co se jim v Brestu Litevském podařilo podepsat s V. I. Leninem a jeho bolševiky separátní mír a mohli díky tomu přesunout z východní fronty na západ 50 divizí.

Více k tématu: Tanky v první světové válce: Němci postavili směšný počet, s největším skvostem přišli Francouzi

Operace Michael a 1 100 000 granátů

Plánem operace, kterou pod názvem Michael naplánoval německý generální štáb, bylo vrhnout 43 divizí proti nejslabšímu místu britské obrany, které krylo 16 divizí britského 5. sboru. Dalších 19 německých divizí mělo zároveň vyrazit proti 12 divizím britské 3. armády. Britové drželi asi 120 km dlouhé levé křídlo dohodové fronty táhnoucí se od Sommy po belgické Flandry, napravo od nich byli zakopáni Francouzi.

Britové byli v nevýhodném postavení nejen proto, že jejich početní stavy byly v předchozích bojích sníženy mnohdy na polovinu, 5. sbor se navíc na pozice dostal teprve nedávno a nestačil ještě vybudovat hloubkovou obranu. Cílem Němců bylo oddělit od sebe britské a francouzské síly a zatlačit Brity k pobřeží Lamanšského průlivu dřív, než do Evropy přes Atlantik dorazí větší počet amerických vojáků se svými zdánlivě nevyčerpatelnými zásobami zbraní a munice.

Brzy ráno 21. března 1918 zahájilo 6 500 německých děl a 3 500 minometů pětihodinovou přípravnou palbu, během které na pozice Britů dopadlo 1,1 milionu granátů. Následující úder Němců byl zdrcující. Zatímco válečný kabinet v Londýně ještě v 11:30 zvažoval, zda nejde o klamný útok, z husté mlhy se na britské pozice vrhali příslušníci Sturmtruppen následovaní řadovou pěchotou. V obranné linii vypukl chaos, některé jednotky kvapně ustupovaly, zatímco jiné bojovaly dál.

Velitelé v zázemí z prchajících vojáků vytvářeli provizorní jednotky a hnali je zpět na hroutící se frontu. V mlze a chaosu prvního dne německé ofenzívy nakonec Britové přišli o 38 500 mužů, z nichž 7 512 bylo zabito, 10 000 zraněno a 21 000 padlo do zajetí. Ztráty útočících Němců byly možná ještě vyšší, ale zatímco mnozí němečtí ranění se mohli brzy znovu zapojit do bojů, britští zajatci byli trvale ztraceni. Britové nakonec ustupovali v celé délce fronty, přičemž ústup pěchoty krylo odvážnou palbou dělostřelectvo. Zároveň další německé divize s nebývalou prudkostí udeřily na Francouze a tlačily je směrem k Paříži, která se ke zděšení francouzské vlády i svých obyvatel ocitla 23. března 1918 na dostřel nejtěžších německých děl.

Mohlo by vás také zajímat: První světová válka začala manifestem Mým národům. Nejspíš ho napsal Čech

Pyrrhovo vítězství

Na konci března už byli útočící i bránící se vojáci na nohou několik dnů a trpěli v chladném počasí. Zatímco Britům i Francouzům se postupně dařilo konsolidovat frontu, Německý tlak slábl. Obsazením asi 300 km2 sice dosáhli největších územních zisků od roku 1914, ale při pohledu na mapu většinou jen znovudobyli dříve ztracená území, navíc ve zcela zničené zemi nikoho.

Oddíly Sturmtruppen byly vyčerpané a zdecimované na polovinu stavů, lépe na tom nebyla ani německá pěchota. Tanky A7V se ukázaly v terénu jako zcela nepoužitelné a postupně odpadaly nebo se stávaly kořistí nepřítele. Zásobování vázlo a cílem příslušníků Sturmtruppen se místo dělostřeleckých baterií stále více stávaly sklady a kuchyně nepřítele včetně britských zásob alkoholu. A do toho udeřila epidemie španělské chřipky.

Už 4. dubna se německý postup zastavil, a přestože do července 1918 podnikli ještě několik dílčích ofenzív, bylo jen otázkou času, kdy budou Němci muset vyjednávat o příměří. Přišli o 688 000 mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých mužů, které nebylo, jak nahradit. Generální štáb odhadoval, že vojsko potřebuje k doplnění stavů 200 000 mužů měsíčně, další ročník 18letých branců ale mohl poskytnout jen 300 000 nováčků, které mohlo měsíčně doplnit 80 000 vyléčených rekonvalescentů. Výsledkem poslední německé ofenzívy, která se také nazývá Ludendorffova, tak bylo Pyrrhovo vítězství.

Ztráty Francouzů a Britů dosáhly 863 000 mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých. Celkově si tak Luddendorfova ofenzíva na obou stranách vyžádala přes 1,55 milionu obětí, na rozdíl od Německa ale dohodové mocnosti mohly své ztráty kompenzovat posilami ze Spojených států. V srpnu 1918 pak přešly spojené síly Francie, Británie a USA do takzvané stodenní ofenzívy, která skončila zhroucením německé armády. Nakonec Němci podepsali 11. listopadu 1918 příměří.

ZDROJ: National Records of Scotland

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Sdílejte článek
Štítky Němci USA První světová válka A7V Německá armáda Erich Ludendorff Ludendorffova ofenziva Sturmtruppen

Populární filmy na Prima Zoom

Posedlost sluncem

Dokumentární / Cestopisný / Historický / Kulturní a společenský