Britové Churchilla po válce odkopli, starý lišák si ale našel novou roli – spustil Železnou oponu

V pátek 13. dubna 1945 se Spojené státy Americké probudily do hlubokého šoku – nejdéle sloužící prezident americké historie Franklin Delano Roosevelt (v úřadu byl od roku 1933) po návratu z Jaltské konference 12. dubna nečekaně zemřel. Jeho protivník a představitel zhoubné nacistické ideologie Adolf Hitler měl tou dobou před sebou necelé tři týdny života. Už 14. dubna začala bitva o Berlín, během které vůdce nacistické třetí říše spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu.

Zvláštní shoda okolností – jak Hitler, tak Roosevelt nastoupili do svých funkcí v roce 1933 a v dubnu 1945 oba zemřeli. Ze scény tak v rozmezí několika dnů zmizely dvě významné postavy 1. poloviny 20. století. Strategická partie rozehraná na tehdejší mezinárodní politické šachovnici se tak logicky musela připravit na změny. Zatímco někteří hráči zůstávali (v prvé řadě mazaný a pomstychtivý J. V. Stalin), další si – jako britský válečný premiér Winston Churchill – brali mocenskou dovolenou (v červnu 1945 Churchill prohrál volby, do úřadu se ale vrátil v roce 1951).

Na šachovnici se ale nutně objevily i figury nové, jejichž chování dopředu nikdo neznal. Nejdůležitější z nich byl Rooseveltův nástupce v Bílém domě, 33. prezident USA Harry S. Truman.

Studená válka: Kdo byl Harry Truman?

Tento nenápadný obchodník z Missouri se už tři hodiny po Rooseveltově smrti jakožto viceprezident chopil úřadu, po kterém nejspíš vůbec netoužil. „Chlapci, jestli se modlíte, modlete se teď za mě. Nevím, jestli na vás někdy spadl balík slámy, ale já jsem měl pocit, jako by na mě spadl celý vesmír,“ prohlásil Truman krátce po svém uvedení do Bílého domu.

O práci rozhodně neměl nouzi. Armády Spojených států se v té době probíjely středním Německem k Berlínu a blížily se k západním hranicím Československa, které překročily 18. dubna. Od 1. dubna bojovali Američané na Okinawě, kde v prudkých bojích s Japonci do června 1945 utrpěli ztrátu 12 500 padlých a přes 72 000 zraněných vojáků.

Truman vstoupil do politiky v pokročilém věku a v době, kdy si jej Roosevelt vybral za svého viceprezidenta, mu bylo už 60 let. Nutno podotknout, že tahle volba byla čistě taktická – Roosevelt ve skutečnosti považoval Trumana za natvrdlého venkovana, cenil si ale jeho schopností získat hlasy tam, kde on sám selhával.

Dokument 1945–1953: Cesta ke studené válce sledujte na Prima ZOOM.

Během tří měsíců ve funkci viceprezidenta se Truman s Rooseveltem soukromě sešel jen dvakrát a v zahraniční politice se vůbec nevyznal. Roosevelt přitom zemřel téměř vzápětí po návratu z Jalty, kde se jednalo o poválečném uspořádání světa. Jenže dohody uzavřené v Jaltě byly složité a nejednoznačné a každý ze spojenců hrál především sám za sebe. Truman o těchto jednáních nic nevěděl, musel se nejprve prokousat horami fasciklů…

Naštěstí disponoval jedním povahovým rysem, který hrál v jeho prospěch – byl mimořádně zodpovědný a pracovitý. „Musí existovat milion lidí, milion mužů, kteří mají na tuhle práci lepší kvalifikaci než já. Ale padlo to na mě, takže se toho chopím,“ prohlásil Truman po svém nečekaném povýšení. Byl to typ člověka, který by se pustil do jakéhokoliv úkolu, který by mu dali. Bude to ale stačit na respekt vzbuzujícího Stalina?

Studená válka: Churchill a Postupim

Válka v Evropě skončila na začátku května 1945 a jejími vítězi byli jednoznačně Stalin s Churchillem. Jenže právě vztah těchto dvou Spojenců nebyl zrovna idylický. Churchill podezíral ruského vůdce, že využije situace k tomu, aby nastolil komunistické režimy všude, kde to bude možné. Už teď, navzdory slibům složeným v Jaltě, nastolil Stalin komunistický režim v Rumunsku. V Polsku bylo do vlády připuštěno šest nekomunistických ministrů, ale jejich moc byla každým dnem menší a menší.

Britský premiér se Trumana pokoušel varovat, ale nový americký prezident neměl zájem. Truman se prozatím rozhodl, že bude ctít dohody, které uzavřel Roosevelt a na svého komunistického spojence nedal dopustit.

V tomto postoji měla Trumana utvrdit, nebo naopak zviklat další spojenecká konference, svolaná na 17. července 1945 do Postupimi nedaleko válkou totálně zničeného Berlína. Stalin, Churchill a Truman se poprvé a naposled posadili k jednomu stolu. Stalin považoval Trumana za snadného protivníka, ten měl ale v ruce jeden nezpochybnitelný trumf. Už druhý den konference, tedy 18. července, dorazil do Postupimi šifrovaný telegram z USA. Oznamoval se v něm první úspěšný jaderný pokus v historii. Puma o síle 21 kilotun TNT odpálená v rámci projekt Manhattan měla potenciál úplně změnit poměr sil v ospalém zámečku Cecilienhof, kde se spojenecká konference usídlila.

Ale byla to pro Stalina skutečně novinka? Navenek zachoval jako obvykle klidnou tvář – Trumana pochválil s tím, že doufá, že bombu Američané použijí proti Japoncům. Sovětský svaz ve skutečnosti už nejméně dva roky tajně pracoval na vývoji vlastní jaderné pumy, v čemž mu svými zprávami zdatně pomáhal i německý fyzik Klaus Fuks pracující v Británii stejně jako další špioni naverbovaní v USA.

I pro Winstona Churchilla postupimská konference znamená velkou změnu. V průběhu jednání, které trvalo až do začátku srpna 1945, si odskočil do Londýna, aby se osobně přesvědčil o výsledku červnových voleb – prvních v Británii po porážce Německa. K úžasu mnohých vyhráli opoziční labouristé v čele s Clementem Attleem a vítěz nad Hitlerem se místo dalšího triumfu ocitl na vedlejší koleji. Posledním přeživším z původní velké trojky spojeneckých státníků se tak stal nezničitelný Stalin.

Studená válka: Ve stínu atomového hřibu

Británie se pod Attleeho vedením stáhla do ústraní a Stalinovým hlavním protihráčem byl nyní Truman. Ten pět dnů po skončení postupimské konference učinil rozhodnutí, kterým se nesmazatelně zapsal do dějin – jako jediný státník v historii vydal rozkaz k použití atomové bomby během války. Bombardování Hirošimy a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 mělo přesvědčit japonské císařství, že další boj je marný. Několik dnů po svržení bomb Japonci skutečně oznámili, že přistoupí na bezpodmínečnou kapitulaci. Válka v Pacifiku a Asii skončila 2. září 1945.

Použití atomové bomby Stalina šokovalo a rozčílilo. Podle něj to byla provokace – vždyť Sovětský svaz dodržel slib a vstoupil 8. srpna 1945 do války proti Japonsku. Podle Kremlu Američanům nešlo o to porazit Japonsko co nejrychleji, ale zastrašit Sovětský svaz a získat tak možnost diktovat si podmínky. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – už v Jaltě Roosevelt Stalinovi přislíbil území za to, že po jeho boku vstoupí do války proti Japonsku. Šlo ostrov Sachalin, Kurilské ostrovy, města Dairen (dnes čínský Ta-lien) a Port Artur a mandžuskou železnici. Stalin se teď ale rozhodl požadovat ještě okupaci ostrova Hokkaidó, nejsevernějšího z japonských „mateřských“ ostrovů. K dopisu, který s touto žádostí poslal Trumanovi, připsal vlastní rukou „Nepřijmeme žádnou námitku“.

Studená válka: Telegram s 8000 slovy

Truman to kategoricky odmítl. Naštval ho tón dopisu i drzost, s jakou si Stalin nárokoval další území – a to nejen na Dálném východě, ale i ve střední a východní Evropě. Sovětský diktátor pro něho začal být nečitelný, ale nevěděl, jak na něj. Prezidentovy rozpaky jednou provždy pomohl vyřešit americký diplomat George Frost Kennan, který v té době působil jako velvyslanec v Moskvě. V obsáhlém telegramu (měl 8000 slov) z Moskvy z 22. února 1946 Trumanovi vysvětlil, jak funguje sovětský aparát.

Na dně kremelského neurotického pohledu na světové události se podle něho skrývá tradiční pocit ruské nejistoty. Rusové jsou podle Kennana hluší vůči logice rozumu a velice citliví vůči logice síly. Kennan Trumanovi ve své analýze doporučoval neústupnost vůči Stalinovi, který podle něj chápe, jak funguje rovnováha sil. Truman konečně dostal návod, jak jednat se Stalinem. Povolal Kennana do Bílého domu a udělal z něj svého zvláštního poradce.

Americký prezident měl ale jeden zásadní problém – musel svou náhlou nevraživost a změnu postoje vůči Stalinovi vysvětlit Američanům. Pro ně byl „strýček Josif“ spojenec, který stejně jako oni bojoval s nenáviděným Hitlerem.

Studená válka: Železnou oponu spustil Churchill

Nápad přenést odpovědnost na Churchilla byl stejně tak ďábelský, jako účinný. Zatrpklý britský expremiér tak 5. března 1946 v okresním městě Fulton v Missouri vystoupil na Trumanovo pozvání na místní univerzitě s projevem, který ohromil publikum a konsternoval celý svět. Respektovaný státník v něm vůbec poprvé mluvil o Železné oponě, která spadla na Evropu od Baltského moře po Jadran.

Truman tak vyložil karty na stůl – evropské země se od nynějška musely postavit buď na stranu kapitalistického, nebo komunistického světa. A v dalších desetiletích se tato volba týkala i nových zemí, které vznikly po rozpadu koloniálních říší. Truman sice nebyl zdaleka zběhlý v zahraniční politice, rozuměl ale lidem. Došlo mu, že chudoba, která po válce drtila Evropu, může snadno přivést celé národy pod rudý prapor Sovětského svazu.

Studená válka: Kouzlo Marshallova plánu

Tak se zrodil Marshallův plán, v rámci kterého USA postupně v letech 1948–1952 poskytly Evropě pomoc v hodnotě 13 miliard dolarů (v cenách roku 2016 by to bylo 190 miliard dolarů). Marshallův plán nakonec přijalo šestnáct západních zemí, nejvýznamnějšími příjemci pomoci se staly Francie, Anglie a Itálie. Československo a Polsko, které o tuto pomoc stály také, Stalin usměrnil do „správných“ kolejí. Podle něj byl celý plán pomoci Evropě jen zástěrkou, jak zvýšit vliv USA na Evropu.

Pravdou je, že podle zásady „nemůžete být jediná bohatá země na světě, potřebujete také bohaté obchodní partnery“ Marshallův plán významně prospěl americké ekonomice a zejména zahraničnímu obchodu.

Studená válka: Souboj špionů

Svět se rozdělil vojensky, ekonomicky i společensky a informace z druhé strany získaly cenu zlata. Zatímco Sovětský svaz udržoval své špiony v zahraničí kontinuálně už dávno před válkou, Američané na tom byli zpočátku dost bídně. Roosevelt sice v roce 1942 vytvořil Úřad pro strategické služby (OSS), ten ale v září 1945 ukončil svou činnost. V kritických dvou letech po skončení druhé světové války tak neměla Trumanova administrativa spolehlivou zahraniční rozvědku.

Situace se změnila až v září 1947, kdy Truman rozhodl o zřízení Ústřední zpravodajské služby (CIA). Agentura byla na světě, jenže neměla žádné použitelné špiony. První ředitel CIA si ale dokázal poradit poněkud nevšedním způsobem. Použil zbytky nacistické zpravodajské služby, kterou v poraženém Německu zastupoval generál Reinhard Gehlen. Ten působil za druhé světové války jako šéf zpravodajství na východní frontě a poměry v Rusku dobře znal. Také jeho lidé na rozdíl od Američanů většinou mluvili dobře rusky. Jinou věcí bylo, že šlo mnohdy o válečné zločince.

Jednou z nejvíc šokujících teorií, které provázejí studenou válku, je ta, že celý tento konflikt mohl být výmyslem jediného člověka, největšího podvodníka v historii, generála Reinharda Gehlena. Právě jemu se podařilo od základu posunout americké chápání Sovětského svazu a vytvořit obrovský strach ze schopností Sovětů. To on svým způsobem formoval studenou válku – konflikt, který skončil až v roce 1989.

Rozšířenou verzi článku o okolnostech rozpoutání studené války najdete v aktuálním vydání časopisu Prima ZOOM.