Žáby pouští do svých mláďat jed. Aby jim zachránily život

Hlava pralesničky

Mateřská péče může vypadat třeba tak, že vám matka bude nosit jedovatou potravu, abyste se vy sami, původně bezbranní, stali jedovatými. Zdá se vám to poněkud morbidní? Pro „jahodové žabky“ je to běžná „novorozenecká“ realita.

Tropické žabky pralesničky se staly světově proslulými poté, co západní věda zjistila, že jejich smrtelně jedovatými toxiny si indiáni napouštění špičky svých šípů.

Jedy některých druhů patří k nejsilnějším přírodním toxinům nebílkovinné povahy, celkem známe přes 220 těchto alkaloidů. Mezi nejstrašnější účinky patří stažení svalů, jež zůstanou ve staženém stavu a oběť umírá na zástavu srdce a dýchání. Jen si to představte. Plíce se vám stáhnout jako při výdechu a najednou se nadechnout nelze. Čeká vás udušení při plném vědomí – tedy představa docela hrůzostrašná. Silní astmatici si to asi dokážou představit.

Pralesničky jsou vzrůstem žabky nevelké, ale zbarvením velmi nápadné. Mezi biology je to známo jako Müllerovy mimikry. Název je poctou německému zoologovi F. Müllerovi (1822–1897). Podstatou je nápadné výstražné zbarvení, většinou jde o střídání černých, červených, žlutých, případně bílých pruhů či skvrn majících odradit predátora od lovu potencionálně nebezpečné nebo nepoživatelné kořisti. Jen vzpomeňme na vosy nebo prudce jedovaté hady korálovce.

Pralesnička drobná (Oophaga pumilio), jejíž anglický název strawberry poison frogs – jahodová jedovatá žába – odkazuje na červené zbarvení často s tmavými tečkami, dorůstá sotva 2,5 cm a její velikosti odpovídá i potrava. Mravenci, malí pavouci, mušky a jiný drobný hmyz. Obývá přízemní patro deštného amazonského pralesa, kde samičky kladou vajíčka od tří do devíti vajíček (zaznamenaný rekord je šestnáct) do vlhkého listí.

Vylíhlé pulce matka přenáší na zádech do drobných kalužin v paždích bromeliovitých rostlin, kde jim podivuhodným způsobem zajistí jedovatost. „Zatímco normálně jsou pulci ukrytí v nejhlubší části nádržky, při záchvěvech listů, způsobených přicházející žábou, začnou prudce plavat a vystrkovat přední část těla z vody. Cizí žábu takový nečekaný rozruch překvapí a dané místo opustí. Pravá matka ale přileze až k vodě, do které nejdřív ponoří hlavu a pak se k ní natočí kloakou. Larvičky poté prudce dorážejí na zadní část těla a pobízejí ji k vypuštění krmných vajíček,“ píše biolog Jiří Moravec v jedné ze svých knih.

Tento neobvyklý způsob žabí mateřské péče je znám už déle, ale teprve teď se zjistilo a pokusem ověřilo, že ona krmná vajíčka obsahují dávku jedu. Pulci laboratorně odchovaní, bez dokrmování žloutky z krmných vajíček, nebyli na rozdíl od jejich bratrů krmených normálně, jedovatí. Matka vlastně pomalu intoxikuje své potomstvo, aby jim v co nejrannějším věku zajistila jedovatost. Aby ne, jinak by jim jejich nápadné zbarvení mohlo být docela na škodu.

"Otázka přesného věku, kdy mladí žabáci pralesniček drobných začnou ukládat jed do svých podkožních žláz, ještě není uspokojivě zodpovězena. Červené zbarvení začnou získávat 42 až 43 den, což se může shodovat s dobou, kdy se zároveň stávají nechutnými a toxickými,“ píše Sarah Zielinská na serveru Science News.

Žabky si totiž nevytvářejí svůj vlastní jed, ale získávají jej z potravy. Proto u chovatelů, kteří nemají šanci zajistit jim pestrý pralesní jídelníček, ztrácejí toxicitu a v teráriích odchované žabky nejsou jedovaté vůbec.

Text Topi Pigula