Když lékaři zabíjeli. Za Hitlera se stali z doktorů vrazi

Nacističtí lékaři

Píše se rok 1938. Muži jménem Knauer se narodilo těžce postižené dítě. Nešťastný otec píše Hitlerovi, aby jeho potomek, slepý, retardovaný a bez ruky, byl lékařsky usmrcen. Tak začalo zabíjení dětí a následně i dospělých pod rouškou bílého pláště lékařů Třetí říše.

Hitlerova posedlost čistotou rasy šla ruku v ruce s čištěním, tedy fyzickou likvidací méněcenných jedinců. Nejednalo se pouze o „méněcenné rasy“, kam byli zařazeni Cikáni či Židé, ale i o postižené Němce. Jednalo se zejména o psychické retardace.

18. srpna 1939 vydal Říšský výbor pro vědeckou evidenci těžkých, geneticky podmíněných nemocí tajnou zprávu, kterou rozeslal vládám všech německých zemí. Její poselství bylo jasné – nahlásit všechna postižená novorozeňata. Za „hlášení hodná“ postižení se mimo jiné považovaly chybějící končetiny, rozštěpy páteře, deformace hlavy a celá řada dalších. Lékařům a porodním asistentkám zřejmě nebylo nic nápadné.

Vždyť požadované výkazy měly sloužit k „objasnění jisté vědecké otázky v oblasti vrozených deformací a mentální retardace“. Podobně se měly nahlásit postižené děti do věku tří let. Tisíce vyplněných dotazníků se dostávalo do kanceláří celé operace, kde se na jejich základě selektovaly děti určené k zabití. Nebylo potřeba dalšího vyšetření, rozhodovalo se jen a pouze na základě vyplněného papíru.

Smrt pro děti

Děti, respektive jejich formuláře, dostaly jednoduché označení: plus znamenalo smrt, mínus přinášelo život. Plusem ocejchované děti se měly dostavit do 28 vybraných ústavů, mezi nimiž figurovaly i prestižní německé nemocnice. Rodiče byli uklidněni, že se jedná o akci v zájmu dítěte a následně jim po nějakém čase přišel domu dopis, že dítě zemřelo na některou z chorob. Tuberkulóza, bronchitida, zánět slepého střeva. Skutečnost byla samozřejmě jiná. Injekce morfia, zplynování kyanidem či bojovými plyny, vyhladovění k smrti, podchlazení.

Enrique Simonet. La Autopsia

Občas došlo k omylu, jenž mohl celou akci prozradit – například když na zánět slepého střeva zemřelo dítě, které ho už mělo léta zdárně vyoperované. Později byla hranice tří let občas překročena a následně, 12. července 1941, byla nařízena povinnost hlásit postižené děti včetně nezletilců. Jaká byla sankce za nedodržení nařízení? Sto padesát německých marek nebo vězení až na čtyři týdny. Ironické je, že židovské děti byly z programu eutanazie vyňaty. Podle německých dogmat si něco takového nezasloužily. Čekal je osud mnohem přímočařejší.

Kdo vyhovuje a kdo už ne...

Následně se vlna vražd, jimž se eufemisticky říkalo eutanazie, přelila do světa dospělých Němců. V touze po čisté rase byl vypracován následující vzorec: „Na každých 1000 Němců připadá 10, kteří potřebují nějakou formu psychiatrické péče, 5 z nich vyžaduje stálou péči a z těch by měl být 1 odstraněn,“ píše Robert N. Proctor v knize Rasová hygiena, lékařství v době nacismu. „Pokud tedy vezmeme v úvahu, že Německo mělo 65–70 milionů obyvatel, znamenalo to, že do programu eutanazie spadalo 65–70 000 osob,“ vypočítává Proctor možný počet obětí.

Díky německé důkladnosti a pečlivému vedení záznamů se ukázalo, že výpočet byl dodržen. Na konci srpna 1941 bylo usmrceno přesně 70 273 nevinných obětí rasových čistek. Tedy boje za rasovou čistotu ve vlastních řadách. Není nezajímavé, že lékaři nedostali příkaz k zabíjení, ale „pouze“ oprávnění, což znamenalo, že se programu účastnili „dobrovolně“. O jak moc velkou dobrovolnost v době nacistické vlády šlo, lze jen spekulovat.

Výstava o německých lékařích

Smrt bez zákona

Eutanazie nebyla uzákoněna, takže de jure šlo o protizákonné jednání, byť státním aparátem schválené. Ono schválení spočívalo v tom, že Hitler osobně zaručil beztrestnost lékařům provádějícím vraždy a zároveň bral na sebe odpovědnost. Přesto byly pokusy vytvořit zákon, jenž by eutanazii legalizoval: „Pacientovi, který v důsledku nevyléčitelné duševní nemoci vyžaduje celoživotní péči, může být lékařským zásahem a bez jeho vědomí ukončen život.“

Zákon nakonec neprošel, leč to německým doktorům nezabránilo v zabití několika desítek tisíc spoluobčanů. Rober N. Proctor cituje Hanse Hefelmanna, jenž během soudu s účastníky programu eutanazie, který se konal v Limburgu v roce 1964, vypověděl: „Žádný doktor nikdy nedostal příkaz účastnit se programu eutanazie. Účastnili se dobrovolně.“ Byl to právě on, kdo vypracoval plány na masové zabíjení (neplést s konečným řešením židovské otázky) a stal se hlavou celého projektu.

Přijde vám, že lékaři podílející se na zabíjení nemocných pacientů jsou protimluv zcela se míjející s Hippokratovou přísahou? Snad. Tito lékaři byli milými otci od rodin pracující za pravidelný plat a dost možná přesvědčeni o důležitosti a užitečnosti své smrtonosné práce, bez ohledu na to, že část Hippokratovy přísahy zní: Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).

Topi Pigula

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: