Jaderný špionážní satelit se zbláznil, pak z nebe pršely radioaktivní trosky

Spojené státy i Sovětský svaz posílaly od konce 50. let na orbitu kolem Země nejrůznější druhy družic, od vědeckých až po vojenské. Byly mezi nimi dokonce i takové, které na svých palubách nesly jaderná zařízení či dokonce malé reaktory. To byl i případ sovětských satelitů řady Kosmos. Měly za úkol sledovat světová moře a zaznamenávat pohyby lodí a ponorek. Jenže k tomu potřebovaly výkonné radiolokační aparatury. V 60. a 70. letech jim však sluneční kolektory družic nebyly schopné poskytnout dostatečný přísun elektrické energie, proto se na palubách družic Kosmos objevily malé jaderné reaktory.

Nikoho to nevzrušovalo do té doby, dokud se na začátku roku 1978 na zasněžených kanadských pláních neobjevily trosky sovětského špionážního satelitu Kosmos 954. Ten byl vypuštěn z kosmodromu Bajkonur 18. září 1977 na palubě nosné rakety Cyklon 2. Stalo se tak v rámci probíhající programu RORSAT, díky němuž do kosmu putovalo několik sledovacích družic, jež měly za úkol monitorovat pohyb na světových mořích. Kosmos 954 nesl na své palubě malý reaktor BES-5 s asi 50 kg jaderného paliva a radarovou aparaturu. Svou konstrukcí byl předurčen pro dlouhodobou misi a byl vybaven i speciální ochrannou technologií pro případ havárie či konce jeho životnosti, stejně jako další satelity této série.

Reaktor totiž bylo možné dálkově pomocí povelů ze Země oddělit od satelitu a poslat jej na vysokou orbitální dráhu. Na ní pak měl reaktor i s radioaktivním materiálem zůstat 300 až 1000 let, čímž bylo zajištěno, že se rozpadne dřív, než se dostane do horních vrstev atmosféry. Jenže v případě Kosmosu 954 bylo vše jinak. Už v prosinci si v kontrolním středisku všimli, že se satelit nechová zrovna tak, jak by měl. Začal vykazovat odchylky od stanovené orbitální výšky a jeho letová dráha se nedala předvídat ani kontrolovat.

Šílený satelit

Podivného chování Kosmosu si všimli i Američané díky své síti sledovacích radiolokátorů a satelitů NORAD. Sovětům bylo jasné, že šílené chování „devětsetpadesátčtyřky“ před nimi neutají, a tak na tajné schůzce své protějšky zpoza železné opony informovali o problémech. Navíc se ukázalo, že zmatený satelit nereaguje na pokyny oddělit reaktor a poslat jej na vyšší orbitální dráhy. Došlo tedy k tomu, čeho se všichni obávali. V poledne 24. ledna 1978 se Kosmos 954 vnořil do zemské atmosféry nad severozápadní oblastí Kanady. Jak bylo tehdy u sovětských oficiálních míst zvykem, vyšlo lživé oficiální prohlášení, ve kterém stálo, že Kosmos 954 měl sice potíže a jeho mise předčasně skončila, ale kompletně celý shořel v atmosféře.

Nebylo tomu tak. Při průletu atmosférou se rozpadl na kusy a trosky se rozprskly v délce asi 600 km mezi Velkým Otročím jezerem a jezerem Baker na území provincií Nunavut, Alberta and Saskatchewan, tedy zhruba na 124 tisících kilometrech čtverečních. Nutno podotknout, že Kosmos 954 nebyl ani prvním ani posledním satelitem této série, jehož radioaktivní kusy doputovaly až na Zemi. Došlo k tomu i v roce 1973 a 1983, v obou případech však zbytky Kosmosů pohltily vody oceánů.

Kanadská vláda ihned po havárii zahájila operaci Morning Light a kanadští i američtí specialisté a vojáci dostali za úkol najít co nejvíce trosek a zlikvidovat je. Hledání radioaktivních kusů Kosmosu trvalo ve dvou fázích až do října 1978, ovšem na rozlehlých pláních se podařilo najít jen 12 větších fragmentů o celkové váze 65 kg. Všechny až na jeden vykazovaly známky radioaktivity a také měly na sobě stopy po explozi. Jen u jednoho byla zjištěna smrtelná úroveň radioaktivity, která stokrát převyšovala bezpečnostní normu. Našlo se tak jen asi jedno procento materiálu z Kosmosu 954, část jeho trosek shořela v atmosféře, zbytek je dodnes roztroušen v oblasti západní Kanady a na dně tamějších jezer.

Celý incident měl samozřejmě i dohru. Podle mezinárodní konvence z roku 1972 za kosmická tělesa a jimi způsobené škody zodpovídá stát, který je do vesmíru vypustil. Proto také Kanada vystavila Sovětskému svazu účet za škody a náklady na operaci Morning Light. Částka prý činila nějakých 15 milionů kanadských dolarů, sovětská vláda však uhradila jen polovinu a souhlasila s tím, že trosky satelitu zůstanou v kanadských rukou. Specialisté v Kanadě i v USA tak měli možnost alespoň částečně prozkoumat sovětskou kosmickou technologii.

DP