Čtyři nejšílenější nápady, jak využít atomové bomby

Atomové bomby a atomové zbraně jsou dva pojmy, které bereme jako synonyma. Ačkoliv však „atomovky“ vznikly pro válečné užití, minulost poznala řadu pokusů, jak překovat jaderné detonace pro mírové využití. Jedním z nich byly principy pohonu kosmické lodi Orion, další měly mnohem povážlivější zaměření.

Většina z nápadů pochází ze "zlatého věku" jaderné mánie, tedy z období 50. let 20. století. Hlasy po použití jaderné bomby v neválečné situaci však zazněly i nedávno při řešení úniku ropy z plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu. Není tak vyloučeno, že se v budoucnu ještě dočkáme dalšího vypečeného nápadu jadernou bombu využít mimo bojiště – například při likvidaci blížícího se asteroidu.

1) Přeměna sluneční soustavy

Zdaleka nejvíce megalomanský nápad – který samozřejmě nikdy nepřekročil fázi populárního článku – zazněl na přelomu 50. a 60. let od švýcarského astronoma Fritze Zwickyho a spočíval na překopání postavení vnitřních planet naší sluneční soustavy. Zwicky nutně nebyl za maniaka. Tou dobou odborník amerického CalTechu byl ostatně prvním astronomem vůbec, který přišel s nápadem na existenci temné hmoty a dalšími milníky moderní astronomie.

Přesto nelze než u jeho principu terraformace pozvednout obočí. Jádro Zwickyho nápadu spočívalo v přesunu planet z jejich současných pozic v rámci sluneční soustavy blíže k Zemi. Mars by se posunul blíže ke Slunci, Venuše zase dále. Tím by se na nich zlepšily podmínky vhodné pro pozemský život. Problémem by dle Zwicka nebyly ani nevhodné atmosféry – stačilo by zkrátka bomby detonovat tak dlouho, dokud by z atmosfér nevhodné chemické prvky prostě nezmizely. Pro pohyb nebeských těles by rovněž bylo potřeba nesrovnatelně více bomb (či obecně explozivní síly), než kolika disponovalo (a stále disponuje) lidstvo.

2) Těžba ropy

Jedním z velkých programů zabývajících se seriózně civilním využitím jaderných bomb byl americký program Plowshare z konce 50. let. Plowshare byl aktivní až do 70. let, kdy proběhla poslední pokusná detonace. Mezitím však vědci přemýšleli nad způsoby využití menších "civilních" náloží. Uvažovalo se o užití bomb k celé řadě civilních konstrukčních programů, jedním z nich byla i těžba ropy v rámci podprogramu Cauldron.

Při něm měly Spojené státy a Kanada pod podzemními ložisky kanadských ropných písků detonovat až sto jaderných bomb. Exploze by ropu zahřály, nahnaly k povrchu, a tak ji učinily snáze těžitelnou. Alespoň v teorii, Cauldron totiž nikdy nedošel k praxi. Obyvatelstvo jisté kanadské vísky o 12 obyvatelích umístěné nedaleko první plánované detonace se totiž experimentu vzepřelo a zdržovalo jeho provedení, až jaderné zbraně upadly v nemilost.

3) Budování mořské hydroelektrárny

Jaderné elektrárny byly v 70. letech pro skupinu západoněmeckých inženýrů firmy Lahmeyer International stále ještě nedostatečným využitím síly atomu. Jejich návrh spoléhal na využití Katarské prolákliny, rozsáhlého území na severu Afriky, které leží jak pod úrovní moře, tak i ožehavě blízko Středozemnímu moři. Nešlo o první ani poslední nápad na vybudování kanálu a zatopení Katarské prolákliny, tento však spočítal cenu běžného budování kanálu oproti ceně jeho vybudování pomocí vodíkových bomb.

Celkově podle stavařů z Lahmeyeru bylo potřeba nějakých 200 detonací termojaderných bomb k vytvoření kanálu o délce 80 kilometrů, a to celé za 1,2 miliard dobových dolarů. Voda by se v poušti dlouze odpařovala, kanál by tak velmi dlouho mohl sloužit ke generování elektřiny skrze neustále přitékající proudy ze Středomoří. Konvenční výstavba kanálu by přitom vyšla na více než dvojnásobek ceny jaderného budování...

4) Bombardování hurikánu

Ani využití jaderných bomb k ovlivnění ničivých bouří není žádnou novinkou – ačkoliv původní nápad meteorologa Jacka W. Reeda pochází opět z roku 1959, americká meteorologická instituce NOAA registruje během každoroční sezony hurikánů zvýšený počet laických návrhů "prostě příchozí hurikán zahřát jadernými výbuchy, a tak zpomalit".

Zahřátí hurikánu vychází právě z Reedova návrhu, který předložil na konci 50. let na meteorologické konferenci. V teorii by horký vzduch z výbuchu přímo v oku hurikánu mohl nahradit cirkulaci chladnějšího vzduchu, a tak bouři zpomalit či časem zničit. NOAA ale vypichuje, že plně vyvinutý hurikán disponuje energií, která je ekvivalentní jedné desetimegatunové detonaci během každých 20 minut. Tedy násobně silnější než síla bomby v Hirošimě (kolem 16 kilotun). Bylo by tak potřeba mnohem více než pouhé jediné bomby. Součástí hurikánu by se navíc stal radioaktivní materiál, a to je asi to poslední, co by si na pevnině přáli.

Text: Ladislav Loukota